Semafor, kritika a pan Nibelung
Po premiérách jednotlivých dílů Prstenu si Richard Wagner mohl o sobě mimo jiné přečíst, že jeho spojení hudby a dramatu je stejně incestní jako spojení Sieglindy a Siegmunda nebo že uši posluchačů obtěžovalo bušení kladiv trpaslíků a burácení obrů… Tři hodiny, z nichž dvě jsou vyplněny hudebně pustým mektáním…, a nedramatickým klábosením Poutníka. Po premiéře svého Prstenu pana Nibelunga se Jiří Suchý mohl o sobě též dočíst, že šlápl hodně vedle a nenávratně zprznil velkolepý hrdinský epos… Z původního příběhu zůstaly pouze názvy postav… zuřivé předvolební tahanice a manželské šarvátky dnešní doby. Nechme stranou oblíbený recenzentský nesmysl, že dramatickou nebo hudební předlohu lze „zprznit“, nota bene „nenávratně“ (zprznit lze obraz, sochu nebo budovu; dramatické nebo hudební dílo naštěstí trvá v čase a není závislé na tom, kdo ho interpretuje). Problém je hlubší, má mnoho kapitol a jmenuje se Semafor a kritika. A trvá už pětapadesát let, vlastně od prvé premiéry (ne náhodou je poslední premiérou retrospektivní pásmo Nejveselejší tragédie v Čechách aneb 55 let slávy a ústrků, složené mimo jiné z kritických odsudků a každoročních předpovědí zaručených konců divadla).
Gudrun (Karolina Gudasová) svádí Karla Nibelunga (Jiří Suchý) FOTO DUŠAN DOSTÁL
Pamatuji si živě, jak jsem z první řady hltal při obnovené premiéře Takové ztráty krve na bílé ploše vyvedené citace kritických poprav první, zakázané verze téže hry: líbil se mi ten vrácený míček, to, jak Suchý vzal ohlas opusu do hry. A vlastně to dělá dodnes, založil příležitostné webové noviny Stará fronta Včera, kde vcelku případně proti kritikům namítá, že těžko může být na huntě divadlo, jehož nejúspěšnější kus se hraje víc než 830× (a poslední verze dosáhla zhruba 110 repríz). Podobně zvednutou rukavicí veřejnému mínění je i jeho nové CD George Dry (Composer), kde tímto „anglonátěrem“ svého jména chce ironicky poukázat na – s výjimkou Pramínku vlasů – ignorovaný fakt svého skladatelství. Ostatně stejnou výzvou je i celý Prsten pana Nibelunga.
Nebývá běžné, aby autor libreta, textů, hudby, scény, kostýmů byl ještě navrch režisérem a hrál titulní roli. Logicky se potom objeví výhrady k těm či oněm složkám inscenace, k hudbě například zazní výtka, že více nevyužívá wagnerovských motivů (přitom prvotní inspirací Suchého nebyl Wagner, ale němý film Fritze Langa Nibelungen z roku 1924). A ani nejpřísnější kritik nemůže Suchému upřít, že tentokrát vedle obvyklé invence textařské projevil mimořádný cit pro hudební čísla a jejich rozmanitost. Jeden příklad za všechny: „comedysong“ Velbloud, zpívaný a hraný trojicí Valkýr (saxofon – klarinet – trombon). Zde se protnul režijní nápad, hravý dixieland a ryzí dadaismus říkanky (Řekněte Siegfriedovi / Ať se s tím neloudá / A hbitě vyhotoví / Z komára velblouda / Nezbejvá času mnoho / Ať mrskne kostrčí / A uchem jehly toho / Velblouda prostrčí). Z dadaistické hry se slovy a situacemi (viz finální proměna dominantní paní Nibelungové v nádraží) se ovšem u Suchého kdykoli může vyloupnout z kadlubu absolutních rýmů a rozverné melodiky náhlá studená „próza“ (Voláme do noci / Emoce bezmoci / Ztrácíme naději / Doufáme zbytečně / A zatím zloději / Dopluli bezpečně / Ozónovou dírou / Do daňového ráje). Nečerpal-li Suchý z Wagnerovy hudby, o to víc čerpal z tématu prstenu jako symbolu moci: vlastní ho ušlápnutý pan Nibelung a manželka Christl (další z nesčetných semetrik Jitky Molavcové) jej infikuje touhou po moci (Bláboly plamenný / Hladinu zčeří / Mudrc je zmatený / Blbec ti věří). A zakomplexovaný nýmand, který dostane moc a žvaní, to už jsme z mýtu definitivně doma. Zvláště když půjde do zastavárny a zastaví stát.
Ne všechno v muzikálu se vyvedlo jako dialogy manželů Nibelungových, ne každá Valkýra hraje a zpívá jako Brunhilda (Olina Patková), někdo hudrá na scénu, jiný na režii. Jenže celek je tady vždycky víc než „vstupy“, a koneckonců, každé Suchého představení by mohlo nést podtitul: óda na češtinu. Jeho smysl je v komplexním autorském „sémantickém gestu“: Suchého „gesamtkunstwerk“ připomíná Váchalovu péči o knihu (sám vyřezal, vyryl, vytiskl, svázal, textem a verši opatřil…), snad s tím rozdílem, že tu, doufejme, nebude platit Váchalův ironický dovětek: a sám i četl.
Semafor – Jiří Suchý: Prsten pana Nibelunga. Hudba, scéna, kostýmy a režie: Jiří Suchý. Premiéra 24. června 2014.
Komentáře k článku: Semafor, kritika a pan Nibelung
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Franta Petrů
Není pochyb, že ne všechno je ve hře dokonalé, ale je skvělé, že Semafor žije a my se těšíme z každého představení! Semafor je jen jeden!
18.11.2014 (20.27), , Trvalý odkaz komentáře,