První ze sedmi smrtelných hříchů
Slovenský choreograf Andrej Petrovič uvedl v tanečním divadle Ponec první díl své zamýšlené sólové série na téma sedmi smrtelných hříchů – L / One of the Seven. Písmeno „L“ značí Lust, Chtíč.
Cokoli tanečnice Martina Hajdyla Lacová udělá, je naprosto dokonalé… FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
V inscenaci vystupuje Martina Hajdyla Lacová, jež je zatím poslední nositelka titulu Tanečnice roku v oboru současného tance. Její začátky byly stejně jako u choreografa Andreje Petroviče na banskobystrické konzervatoři; prošli stejnými prvními slovenskými štacemi a pak se rozletěli do světa. Taneční Slováci mají „vzdušné kořeny“. Jsou evropským fenoménem. A jsou také fenoménem pražským.
Andrej Petrovič je – po několika předchozích zahraničních angažmá – od roku 2007 členem Akram Khan Company a od roku 2012 asistentem choreografa. Nyní si nepředsevzal snadný úkol, jednak pro alegorickou tradici zobrazování smrtelných hříchů, která je s tancem těžko slučitelná, jednak proto, že zvolil sólovou inscenaci, a zbavil se tak možností vytvářet čitelné vztahy a přehledné situace. Přesto se ukázalo, že osoba sólistky je největší trumf v jeho rukávě.
Martina Hajdyla Lacová ze skupiny ME-SA je totiž dokonalost sama. Andrej Petrovič přistoupil k výkladu tématu velmi originálně – skrze tělo interpretky a jeho svrchovanou taneční kulturu. Ale nejen to, on naprosto rozptyluje apriorní očekávání diváků; neexponuje její tělo jako erotické, nýbrž taneční. A táže se, jaké důsledky má pro toto tělo, když se ho zmocní Chtíč – když ho smyslnost uvádí do neklidu, když mění jeho obvyklý řád, zbavuje logiky pohybu za denního jasu mysli, když ho absurdizuje, poutá, stravuje a pálí. Choreografie však neobsahuje žádnou lascivnost, žádná klišé upadlé ženy, nic laciného, dokonce vlastně nic explicitně erotického. Tato taneční kreace na téma Chtíč je naopak jak jen možno noblesní. Quando una donna nobile…
Mladá žena, kterou vidíme v úvodu ležet na podlaze, je decentní, má ušlechtile štíhlý zjev, s hnědými hladkými vlasy, elegantně oblečená do hnědého, rafinovaně ušitého kostýmu z luxusních materiálů. Vleže na zádech si hraje s bílou židlí. Prsty senzitivní ruky jako by hledaly na opěradle židle G bod. Anebo to jsou jen čiré možnosti pohybu dlaně. Její chtíč není zobrazen prvoplánově; jsou to nejprve spíše jen elastická, nenápadná a zároveň trochu záludná protahování štíhlých svalů a šlach v nezvyklých polohách – v předklonu, běhu po čtyřech, jak jí chtíč ohýbá tělesné tvary jako hysterkám v záchvatu. Zároveň jsou ty pohyby úskočně zdrženlivé a neprognostikovatelné.
Cokoli tanečnice udělá, je naprosto dokonalé. Perfektní jsou silueta, tvar kotníků, tvar lýtek, struna hřbetní – vskutku struna – elastická, pružná, chvějivá, o vysokém kmitočtu. Je to tělo, schopné vyjádřit nejjemnější tělesné záchvěvy. S tímto tělem, jehož každou šlachu, kůstku i rozlohy kůže má pod absolutní kontrolou, rozehrála tanečnice v široce rozevřeném vějíři nečekaných možností obraz těla nekontrolovaného, impulzivního, hříšného.
Když sedí na bílé židli ve své elegantní postuře, začne si hrát eskamotérsky s malinkými hnědými kalhotkami spadlými na půl žerdi. Napíná je mezi nohama jako gumu, tančí a poskakuje s nimi po celém jevišti, kalhotky ji po scéně honí. „Musí“ tančit, aby nespadly docela, jako „musela“ tančit hříšná holčička v červených střevíčcích. Je to rafinovaný a jemný, zároveň archetypálně přesně zaseknutý obraz eponymního chtíče.
K eleganci celku patří i střídmá scénografie – je to vlastně jen tato bílá židle, která když tanečnice v polovině zmizí ze scény, se v příšeří rozžehne červenou barvou, jako by ji rozpálil neklidný klín mladé ženy, která ji před chvílí opustila. Na konci představení se znovu bílá židle stane zpovědnicí, před níž hříšnice klečí. Nepříjemné překvapení, pokud se jedná o scénografické řešení, vyvolává jen v druhé polovině choreografie uplatněný dlouhý hadovitý objekt ze smotku provazů a staré obuvi, údajně obraz dna, kam hříšnice upadla. Je to zklamání, obraz není ani srozumitelný, ani funkční, ani se nehodí stylem k elegantnímu celku a pracuje s již opravdu beze zbytku exploatovaným klišé bot a otevírá škvíru pro pochybování o záměrech autora. Snad mu to někdo vymluví.
Jde i o šťastný krok programové diplomacie skupiny ME-SA. Mezinárodně působí od roku 2008; jejím prvním highlightem byl autorský site-specific projekt trojice zakládajících tanečnic Hany Kalouskové, Martiny Hajdyly Lacové a Karolíny Hejnové-Echoes, dialog s pamětí starých zdí Synagogy na Palmovce (2009). Se slovenskou skupinou Debris Company vytvořily inscenaci Between a Rock and a Hard Place s vůní kamene a kapající vody (2010). Much More Than Nothing (2012) v choreografii Slováků Petera Šavela a Stano Dobáka, legrační obraz česko-slovenské Hassliebe, si proklestilo cestu mezi Aerowaves TOP 20 Priority Companies, tedy mezi premianty zásadní přehlídky pro nastartování mezinárodní kariéry mladých tanečních umělců. Znovu se to povedla s duetem SuperNaturalis, oživlým komiksem oboustranně genderově podvratným (2014), v choreografii i interpretaci Martiny Hajdyly Lacové a Stano Dobáka. Skupinu ME-SA najdete obvykle v pražském Studiu Alta, vedeném, jak jinak, slovenskou tanečnicí Lucií Kašiarovou.
Nina Vangeli
ME-SA – Andrej Petrovič: L / One of the Seven. Choreografie Andrej Petrovič, kostýmy Maroš Baran, světelný design Katarína Ďuricová, hudba Ben Frost. Premiéra 15. března 2016 v divadle Ponec.
Komentáře k článku: První ze sedmi smrtelných hříchů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
