Ručička na miskách vah vychýlena…
Na pokroucené větve stromu za sténání větru dopadá sníh a židovské děti odcházejí do transportu. Po odezněném rabínově posmutnělém nápěvu začne hrát orchestr. Na jeviště přichází major Steve Arnold se zbraní v ruce… Takovou atmosféru nastoluje úvodní obraz inscenace Na miskách vah, první režie Michaela Taranta v pozici uměleckého šéfa činohry Moravského divadla v Olomouci.
Velké téma na úvod sezóny
Tarant společně s novým dramaturgem Milanem Šotkem (čerstvým absolventem dramaturgie na DAMU) sliboval na začátek sezóny velké téma. A to hra britského dramatika Ronalda Harwooda bezpochyby nabízí. Druhá světová válka, holocaust, kolaborace, vina a zodpovědnost. Na půdorysu vyšetřování v dobytém Berlíně, vedeném spojeneckými vyšetřovateli proti dirigentovi Wilhelmu Furtwänglerovi, zkoumá hra psychologické mechanismy výslechů. Vlastními démony pronásledovaný major Arnold se snaží své válečné trauma utlumit v honbě na celosvětově známého umělce, jenž se pro něj stává ztělesněním právě padlého režimu. A ve své zlobě semele do mlýnku zapisovatelku, k níž chová citový vztah, mladého důstojníka i svědky celého případu. Jenže to, oč se nakonec hraje, rámec vyšetřování daleko přesahuje.
Michael Tarant nepřináší vizionářsky novátorskou inscenaci plnou netradičních postupů. Věří v sílu myšlenky dramatického textu a v její precizní provedení. A při práci se světlem a mizanscénou také na vizuální sílu obrazů. A samozřejmě – v hudbu! Proklamovaným hybatelem dramatického děje se však orchestr nestává – posun je realizován prostřednictvím konfliktu mezi postavami. Jednotlivé scény ale hudba umocňuje a souzní i s dějem. A sama se stává předmětem sváru mezi žalujícím a obžalovaným.
Krom Arnoldovy kanceláře (vybavené dobově vyhlížejícím nábytkem) umístěné v předním plánu pracuje Michael Tarant s celou hloubkou jevištního prostoru. Poloprůhledné kulisy dělí scénu vedví. Ze zadního plánu vystupují obživlé vzpomínky v podobě mrtvého židovského klavíristy (k němuž se v představách upíná jeho vdova v podání Naděždy Chrobokové), Willsovi příbuzní, ale i lidé, jež mají být právě předvedeni k výslechu. Orchestr MDO pod taktovkou Miloslava Oswalda je umístěn na mobilní točně, uváděné do pohybu techniky pomocí provazů. Po úvodní předehře však hudebníci odcházejí (nepočítaje sólové výstupy pianisty Filipa Krejčího) a vracejí se až k závěru prvního dějství. Větší prostor dostávají až v tom druhém. Mnoho hudebních pasáží je reprodukovaných. V tomto smyslu je na škodu, že hudba není vybrána tak, aby mohla být kompletně realizována přítomným orchestrem. Jeho členové při některých hudebních „číslech“ dokonce povstanou, aby bylo zcela očividné, že nehrají – a do publika se dívají postavy se žlutými hvězdami na prsou. Tento postup je zdůvodnitelný při použití dobových záznamů s úryvky Hitlerových projevů a hlaholem davu. Stejně tak je jasné, že aby byly náležitě předneseny vybrané části symfonií, musela by být na jevišti přítomna kompletní filharmonie, což by bylo scénicky i co se nákladů týká prakticky neproveditelné. Přesto se nelze zbavit dojmu, že díky mnoha reprodukovaným pasážím nebyl potenciál živého tělesa využit na sto procent.
Jak vytvořit „historickou pravdu“?
Harwoodova hra otevírá velký prostor pro psychologické uchopení role a na psychologii klade důraz také inscenace. Z vyrovnaného obsazení lze vyzdvihnout navrátivšího se Josefa Vránu (prozatím hostujícího) v roli uměním netknutého majora Arnolda. Jeho pojetí postavy amerického důstojníka (v civilu pojišťováka) realisticky postihuje psychiku člověka vnitřně drceného viděnými hrůzami; při životě jej udržuje vidina satisfakce z potrestání viníka, o které se osobně přičiní. Sám je však ovládán často protichůdnými city a v nejistotě se neubrání ani morálním ústupkům. Josef Vrána ovládá celý jevištní prostor, ve vzájemných výměnách mu však zdatně sekunduje Josef Bartoň coby obviněný dirigent Wilhelm Furtwängler. Co se nových posil týká, překvapila Klára Klepáčková (alternuje s Terezou Richtrovou) v roli Emmi Strauberové. Talentovaná mladá herečka předvádí přesvědčivě a bez zaváhání širokou škálu emocí ve všech fázích vztahu s Arnoldem i jemné nuance směrem k Willsovi (Petr Kubes). Společně s ní je dalším čerstvě příchozím z DAMU Ivan Dejmal v roli Helmutha Rodeho, houslisty berlínské filharmonie a důležité osoby při výsleších. Oba nováčci představují oživení souboru i potenciál do budoucna.
Hra předkládá – ve vztahu k bohužel stále se vyskytujícím popíračům holocaustu a k tomu, jak snadné je někoho obvinit a zkreslit historii – aktuální a platné téma. Nadšení ovšem krotí skutečnost, že se nejedná o nový počin v pravém slova smyslu, neboť Michael Tarant již tentýž titul režíroval v sezóně 2005/2006 v Pardubicích, i s Josefem Vránou v totožné roli. Nové nastudování s olomouckou činohrou však lze označit jako krok správným směrem k získání sebejistoty a také k začlenění nových tváří do souboru. Koncepce celé sezóny – výběr titulů a nemalé ambice – sice tak jednoznačnou reakci nevyvolává, lze však prohlásit, že činohra MDO zařadila po dlouhé době do repertoáru silnou inscenaci, jež nenutí diváka ke kompromisům. Konečně.
Moravské divadlo Olomouc – Ronald Harwood: Na miskách vah. Překlad Julek Neumann. Režie Michael Tarant, dramaturgie Milan Šotek, dirigent Miloslav Oswald, scéna a kostýmy Klára Vágnerová, premiéra 17. září 2010
Komentáře k článku: Ručička na miskách vah vychýlena…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
