S takovým malým, tlamkatým bernardýnem…
Už čtvrtý kabaret (nikoliv třetí, jak jsem mylně napsal v Osobnosti měsíce v minulém čísle DN) ozvláštnil repertoár Divadla v Dlouhé – kabaret, který nás z té čtveřice patrně zasahuje nejvíc. Nejen proto, že jeho látkou je výlučně české téma, básník Josef Kainar, jeho verše, songy a fragmenty z naší první „absurdní hry“ Ubu se vrací aneb Drštky nebudou. Kabaret Kainar – Kainar – v tom názvu je zakódována personální unie literáta a jazzového muzikanta – je intenzivně citový, ale programově nesentimentální, syrový, bez „intelektuálních“ piruet se drží při zemi. „Při zemi“ se ostatně držel i Josef Kainar se svou mytologií průmyslového města a jeho antihrdinů a se svou láskou ke swingové pop-kultuře, která je až po mnoha letech vnímána jako tzv. vyšší umění.
Ivana Lokajová, Jan Meduna, Martin Matejka, Pavel Tesař a Peter Varga FOTO MARTIN ŠPELDA
Podlouhlá scéna – nudle v balkónovém foyeru divadla evokuje jakési anonymní pódium „pro estrádu“ či prostředí městského bistra anebo nádražního bufetu, v nějž se v druhé půlce také promění. Banalitu jeviště narušují jen na stěně zavěšené reprodukce obrazů malířů Skupiny 42, jíž byl Kainar členem (Lhoták, Gross, Smetana, Hudeček atd.). Vlevo posaz pro jazzový orchestr, v průčelí „školní“ tabule, na níž vrchní, tak jako vypité rumy či piva, odškrtává Kainarovy básně a písně, pěkně jednu za druhou. Vrchní (Miroslav Hanuš) je hybatelem děje, zprostředkovatelem kontaktu s publikem, které baví docela drastickými gagy (viz např. ten s obloženým chlebíčkem), vyzývá jej k objednávkám nápojů, jež promptně přinese reálná servírka z divadelního baru, a také konferenciérem, který spojuje jednotlivá „čísla“. Je jednou ze dvou tenkých dějových nitek představení. Tu druhou tvoří rozehrané situace z Kainarových variací na Jarryho Ubu, jež volnému pásmu dodávají dramatickou páteř. Je to jakýsi antipod vůči kráse a hořkému smutku Kainarových veršů a popěvků, přehlídka hnusu, bezskrupolózní touhy po moci a nejnižších pater lidského chování: v titulní roli, označené vždy na klopě saka „hovnajsem“, se herci střídají; nejodpornějším a „nejrozšklebenějším“ králem Ubu je, zdá se mi, Čeněk Koliáš. Kainarův Ubu byl po šesti reprízách v Novém divadle satiry v roce 1949 zakázán. Trochu se divím, že po něm dramaturgové nesáhnou dnes: na současnou českou politiku sedí jako ulitý – aspoň podle dojmu z ukázek v Divadle v Dlouhé, jež bluesovou náladu představení několikrát na chvilku vychýlí směrem k brutální satiře.
Josef Kainar byl rozporuplný muž. V roce 1971 se stal předsedou kolaborantského Svazu českých spisovatelů – prý jej k tomu (dočítám se v programu k inscenaci) nepřivedla komunistická ideologie, nýbrž olbřími dluhy jeho ženy. Buď jak buď, Kainarova „normalizační legitimace“ umožnila, aby si jeho verše a písňové texty „přivlastnili“ v normalizaci jen trpění zpěváci a skupiny – Mišík a jeho ETC, Prokop se svými Framus Five, Suchý, Olmerová, Plíhal atd. Interpretovat je jinak, bez zátěže těch suverénních interpretů, které máme stále v paměti, a přitom stejně přesvědčivě, je velice těžké. Hercům z Dlouhé se to daří až překvapivě osobitě. Bombardovací blues pojal kdysi Jiří Suchý jako výsostné pěvecké číslo – Pavel Tesař jej nabízí spíš jako niternou zpověď. Martin Veliký zpívá Blues železničního mostu – na rozdíl od naléhavé Olmerové – věcně, jakoby s ostychem. Podobně Ivana Lokajová jakoby „zahodí“ báseň Stříhali dohola malého chlapečka: to je ovšem inscenační fígl, text – už s Mišíkovou hudbou – posléze naplno zazní ve folkově-rockovém hlomozu v podání Martina Matejky…
Vše – rozehrané situace, zpěv, recitace, schopnost zvládat hudební nástroje téměř na úrovni školených hudebníků – působí přirozeně, samozřejmě, jako když si nějaká sympatická parta uspořádá večírek. Takový dojem je ovšem klamný: za tím vším je promyšlená režie Jana Borny a Miroslava Hanuše, jež zdánlivě nezávaznému „bytování“ aktérů na jevišti vtiskla řád a tvar. Na první pohled je to zřejmé především v „dramatických“ a choreografických sekvencích – např. ve stepařském čísle se psy či v „malém dramatu“ svatby (z kapelníka Milana Potočka se na pár chvil stává přesmutný, „socialistický“ ajznboňák) včetně toho báječného nápadu čtení Kainarových básní jako gratulací svatebčanům.
Nemusíme být obdivovateli Kainarovy poezie a songů, nemusíme být jazzmany, a nemusíme ani mít rádi Divadlo v Dlouhé, aby nám na Kabaretu Kainar –
Kainar bylo dobře. Jen trochu citlivějším lidem totiž dává naději, že život, přestože je hrozný, přece jenom stojí za to, aby byl žit: byť třeba jen privátně, citově, s takovým malým, tlamkatým a sladkým bernardýnem. To v současné celospolečenské blbé náladě není málo.
Divadlo v Dlouhé: Kabaret Kainar – Kainar. Scénář Jan Borna, Ilona Smejkalová, Miroslav Hanuš a kol. Režie a choreografie Jan Borna a Miroslav Hanuš, scéna a loutky Jaroslav Milfajt, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 24. listopadu 2012.
Komentáře k článku: S takovým malým, tlamkatým bernardýnem…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Viděl jsem ty kabarety všechny,
uměleckým vrcholem byl pro mne ten druhý, Kabaret Vian – Cami (1999), ten jsem si dal dokonce dvakrát, což dělám opravdu zřídka (ovšem, teď si uvědomuji, že v Dlouhé relativně často: Malá vánoční povídka, Kdyby prase mělo křídla, Faidra, Vějíř s broskvovými květy, Běsi, Oněgin byl Rusák, Souborné dílo W. Shakespeara…).
Titul je prý vyprodaný na několik měsíců dopředu. (Hrát častěji? Hrát i jinde?)
V hledišti jsem byl včera jeden z nejstarších, přičemž to, co bylo prezentováno, byla ze stylového hlediska kultura generace mých rodičů, generace Škvoreckého a „konce nylonového věku“.
Které další české divadlo by dalo dohromady takový swing band? (Nemýlím-li se, profesionální muzikanti v něm byli pouze tři.) Jistě, muzicírovat dovedou i v DRAKu, v Ypsilonce, v Huse na provázku, ale na tohle by, myslím, neměli.
Hitem večera byl nepochybně úvodní evergreen Já bych si rád najal dům (kdysi v repertoáru „českého Sinatry“ K. Hály) – též jediný přídavek po závěrečném aplausu.
Ke kritice J. Koláře mám jedinou, ale pro budoucí historiky českého divadla možná důležitou poznámku: nevím, jak v recenzovaném představení, ale v tom včerejším žádné „stepařské číslo se psy“ nebylo. Rozkošný „výstup se psy“ se sice konal, ale nikdo v něm nestepoval. Byla to scénka pantomimicko-loutkářská. Herci mimovali „psovodiče“ a zároveň animovali loutky – psy v životní velikosti. Nelze ovšem vyloučit, že zde oproti premiéře došlo ke změně, třeba se step až tak nedařil.
Díváme-li se dnes na život J. Kainara, je to smutné: celou dospělost byl komunistou, pak nás okupoval Sovětský svaz, Kainar se stal „normalizátorem“ a v 53 letech zemřel.
Osud jeho díla je ale šťastný. Zlatovláska, pohádka ve verších napsaná pro loutkové divadlo, se hraje v různých úpravách dodnes; šlágry jako Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem, Duben, první duben (na hudbu I. Berlina), Já bych si rád najal dům (na hudbu D. Ellingtona) a další se hrají dodnes; krátce před Kainarovou smrtí se jeho veršů chytila následující generace a začala je zpívat. Je málo českých básníků, jejichž dílo má tak šťastný osud.
04.01.2013 (6.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
„Josef Kainar byl rozporuplný muž“
nejenom na konci své umělecké kariéry, ale i na jejím začátku.
Jan Vladislav: Otevřený deník, Torst, Praha 2012, s. 48:
„Podobně neváhali čeští básníci za procesů v padesátých letech vyžadovat, jako třeba Ivan Skála „pro psy psí smrt“ a jásat, jako třeba Josef Kainar, že odsouzení a popravení „kejklíři/ už dotancovali/ na provaze“.
14.01.2013 (7.48), , Trvalý odkaz komentáře,