Milostný trojúhelník s politickým názorem
Hra Davida Harea Skleněný strop byla v jeho domovské Británii i později ve Spojených státech amerických ověnčena řadou cen. O skutečné kvalitě textu to sice vypovídá málo, mezi oceněnými se najdou také tituly, které měly životnost jepičí, ale někdy má smysl i to, že se v centru pozornosti objeví díla, která posunou soudobou dramatiku dál nebo přinášejí zásadní inspiraci pro budoucnost. Otázka je, jestli právě takový je i Skleněný strop. Hra, kterou Hare reagoval na období vlády Margaret Thatcherové, se zdá až příliš ukotvena v osmdesátých letech minulého století. Premiéra v roce 1995 nebyla od problémů britské společnosti tak příliš vzdálena a mohla silně rezonovat. Proč ale slavil Skleněný strop úspěch i mimo Británii a v dalších letech v mnoha pozdějších uvedeních?
Tatiana Vilhelmová hraje Kyru neexaltovaně, Jiří Langmajer v roli Toma je eruptivnější FOTO JAN MALÍŘ
Hareovi totiž nelze upřít, že v tomto komorním textu přichází s atraktivním tématem – netradičním milostným trojúhelníkem, který funguje šťastně až do okamžiku, kdy je prozrazen podváděné ženě, jejíž upřímná kamarádka je zároveň mužovou milenkou. Manželka o něco později zemře na rakovinu a oba zbývající aktéři se znovu setkávají, aby prošli dlouhou citovou cestou od lásky k definitivnímu rozchodu. První část hry je pak ibsenovsko-čechovovskou variací na osudovost vztahu, který nemůže skončit happy endem. Upřímně, dialog je místy trochu banální a některé reakce až příliš předvídatelné, ale do jisté míry funguje.
Podstatné však je, že Hare vnáší do vztahu obou milenců svůj celoživotní politický a do jisté míry i feministický názor (ženy jsou jeho oblíbenými hrdinkami). Kyra a Tom stojí totiž každý na opačném pólu ideového spektra a žádný nejen nechce, ale ani ho nemůže opustit. Rozdílnost jejich životních postojů graduje ve druhé části hry, kdy Kyra pronese dlouhý, stručně řečeno protikapitalistický a idealizovaně charitativní monolog, jenž jasně ukazuje, kde jsou Hareovy sympatie. Tady se ale Skleněný strop v podstatě rozpadne, protože místo rovnocenných protiargumentů se dramatik dopustí těžkého faulu. Odepíše Tomovu postavu tím, že ho usvědčí z vědomého prozrazení jejich poměru, když nechá na stole ležet inkriminující milostné dopisy. Pak už nehraje takovou roli politika, ale oprávněná nedůvěra, kterou ani sebevětší láska nemůže prominout. Skleněný strop napsal Hare zřejmě ve svém životním romantickém období, a proto v závěru přináší světlo naděje reprezentované citlivým Tomovým synem Edwardem. Celá tato situace ale působí jako trochu nadměrně přilepený epilog.
Režisér Vít Vencl se hodně soustředil na psychologickou kresbu postav, někdy možná až zbytečně zatěžkaně, trochu odlehčení by dialogu občas neškodilo. Důležitá je pro něj věrohodnost prostředí, které důkladně zdůrazňuje omšelost a neútulnost Kyřina bytu, což tuto postavu ovšem při troše dobré vůle může usvědčovat z přehnaného sociálního sebemrskačství. Co ale intimní prostor Ungeltu nesnese, je předstírání reality, v tomto případě rádoby vaření Tatiany Vilhelmové. Ještě štěstí, že je to tak dobrá herečka, která se přenese i přes rachocení tvrdých špaget v hrnci. Vilhelmová hraje Kyru neexaltovaně, zlidští i její plakátový projev a hlavně dává nahlédnout do její duše. Vnitřní pochody a proměny postavy dokáže výrazně ukázat i v situacích, kdy se takzvaně navenek nic neděje. Zkušeným partnerem je jí Jiří Langmajer, jehož Tom umí být přesvědčivý, i když Hare jeho argumenty oslabuje. Je ve svém projevu eruptivnější a s Vilhelmovou se dobře doplňuje. Závan svěžího mládí přináší na scénu Vincent Navrátil v roli Edwarda, který nakonec úspěšně uhraje i sentimentální závěr.
Divadlo Ungelt – David Hare: Skleněný strop. Překlad Jan Šotkovský, režie Vít Vencl, dramaturgie Pavel Ondruch, scéna Michal Syrový, kostýmy Dana Hávová. Česká premiéra 5. května 2018.
Komentáře k článku: Milostný trojúhelník s politickým názorem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
