Divadelní noviny > Festivaly

Sloní třesk (No. 4)

Dva průkopníci divadla pro děti v předškolkovém věku v česko-slovenském prostoru se představili v druhé půlce libereckého festivalu Mateřinka: Naivní divadlo Liberec a Bábkové divadlo Na rázcestí z Banské Bystrice. A k tomu legendární Pohádky ovčí babičky v podání plzeňské Alfy.

Princip dřevěných dětských stavebnic je vděčný i na jevišti

Český smysl pro humor je v divadelním světě jasně rozpoznatelný a zdá se, že je stále živý. Neobejde se bez něj ani představení pro úplně nejmenší děti, které ještě nechodí do školky. V současnosti velmi oceňovaná inscenace Naivního divadla Liberec O beránkovi, který spadl z nebe byla inspirována obrázkovou knižní předlohou německého autora Freda Rodriana. Jednoduchý příběh o oblačném beránkovi, který spadl na zem a touží vrátit se zpátky na nebe, zprostředkovávají herci Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Filip Homola a Adam Kubišta pomocí jednoduchých samostojných dřevěných loutek. Ty navrhl výtvarník Robert Smolík zjevně inspirovaný oblíbenými dřevěnými hračkami a stavebnicemi pro nejmenší, které se dají rozkládat na jednotlivé kousky a zase skládat tak, jak se komu líbí a jak to kdo zvládá. Beránek je pak vatový obláček s dřevěnou hlavou a nožkami. Právě jednoduchost, velká variabilita těchto loutek a jejich blízkost dětem předškolního věku napomáhá k úspěchu inscenace, která už byla víckrát recenzována, takže není potřeba se v tomto směru opakovat.

Liberecké dětské publikum výborně reagovalo na to, jak se beránek po pádu z nebe vyklubal z chomáče vaty, jak se honil spolu s dřevěnou loutkou holčičky, jak se proměňoval cirkusový principál tím, že svou hlavu přikládal ke stále novým a novým tělům a střídal různé čepice a klobouky. Skutečně velké soustředění věnovali dětští diváci dřevěné provazochodkyni, která nejenže chodí po visutém laně, ale také na něm jezdí na kole. A téměř nedýchali, když se holčička snažila vystřelit beránka z kanónu, aby se dostal zpátky na nebe. Děti měly evidentní radost z objevování toho, co před nimi vznikalo na praktikáblovém čtvercovém jevišti, kolem něhož ze tří stran seděly. Zjevně si taky užívaly „ostřejší“ humor a nadhled, který se k nim dostával např. v podání cirkusového principála.

Ve srovnání se zahraniční produkcí pro děti této nejmenší věkové kategorie Beránek rozhodně netrpí umělou přeestetizovaností a jakousi posvátnou hrou herců, která má v divácích vzbudit dojem přítomnosti čehosi nadpozemského a hlubokomyslného. Režisérka Michaela Homolová zvolila přístup výsostně hravý, místy i trochu dryáčnický, který záměrně pracuje s jednoduchostí a s promyšlenými gagy a komikou. Je zřejmé, že tato její sázka na humor se opravdu vyplatila.

Autentičtí herci dokáží zaujmout děti i zdánlivou banalitou

Slovenští tvůrci z Bábkového divadla Na rázcestí v Banské Bystrici ve svém Čárkoláriu taky vyšli z pozorování dětské hry. Dokonce si při přípravách inscenace udělali vlastní minivýzkum v různých jeslích, aby si ujasnili a potvrdili psychologické principy vnímání světa batolecíma očima. A protože je prostor kolem nás vyplněn různými liniemi, zvolili si čáru za základ své inscenace.

Na bílé podlaze stojí bílý vysoký kvádr a kolem něj se pohybují herec a herečka v černobílých kostýmech s jasnými barevnými doplňky. Své pohyby rytmizují pískáním, což působí zajímavě a dobře to funguje. Nejprve pro svou hru zvolili dřívka připomínající tužky a pak přešli k paličkám, s nimiž odehráli téměř celé představení. Paličky resp. linie skládali do různých geometrických tvarů: z úseček vytvářeli trojúhelníky, rovnoběžky, různoběžky, čtverce, domy apod. Paličky jako čáry jim posloužily i k navazování vztahu mezi hercem a herečkou (rozepře X smíření), ke zkoumání linií lidského těla, vytváření různých zvířat a posléze i k vyluzování rytmu a zvuků.

Na nejmenších dětech bylo znát, že tvůrci našli vhodný klíč k tomu, jak pracovat s úsečkami a objevovat díky nim složitější geometrické tvary. Je škoda, že se režisérka a autorka konceptu Ajka Liňajka v závěru inscenace uchýlila k puštění reprodukované hudby, k práci s barevnými světly či k tanci v jakési „zlaté“ kleci. Poslední čtvrtina, možná jen pětina představení byla jakoby z jiného „komerčního“ světa a narušila dobře nastavený koncept. Stejně tak mnohé dospělé diváky překvapila navazující dílnička, v níž herci dětem nabídli na hraní různobarevné kostky místo toho, aby jim umožnili dále rozvíjet načaté téma, tedy linie, čáry, přímky, úsečky…

Když vlci vyjí na měsíc, děti se smějí

Pohádky ovčí babičky patří k legendárním kresleným večerníčkům. Stejnojmenná inscenace plzeňské Alfy využila popularity televizního seriálu a během čtyřicetiminutové produkce nabízí dětem pět příběhů beránka, jeho ovečky a třech hloupých vlků. Hraje se seshora i zespoda voděnými látkovými loutkami na scéně, která připomíná jakýsi otáčivý kolotoč či „fontánu“. Princip je stejně jednoduchý, jak jednoduché jsou jednotlivé příběhy, které dramaturg Pavel Vašíček vybral: O chytrém beránkovi, Proč se usmívá měsíček, Jak vlci vykopali sami sobě jámu, Beránek a falešní beránci a O tom velkém vlčím vystřelení.

Celková realizace i nálada inscenace velmi připomíná atmosféru onoho večerníčkového seriálu. Děti s povděkem a se smíchem přijímají různé honičky mezi beránkem a vlky, záměrná i náhodná nedorozumění i chytré beránkovy úklady. Divácky tedy bylo představení plzeňské Alfy velmi vděčné. Nepředstavovalo však žádnou velkou díru do divadelního světa.

///

Předchozí díly denních zpravodajství:

Sloní třesk (No. 1)

Sloní třesk (No. 2)

Sloní třesk (No. 3)

• Autor: Zuzana Vojtíšková
• Publikováno: 20. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sloní třesk (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ