Na pěknú notéčku
Spolek Kašpar čas od času expanduje z domácího Divadla v Celetné i do dalších prostor, ať už na své letní scény v Kašperských horách či ve Vlksicích, nebo do bývalých bytů či skladů v centru Prahy. Bytové divadlo ve Vodičkově ulici je dnes už minulostí, naopak podzemní prostor v Jindřišské se rozjíždí. Nabízí pravidelně rozmanité drobničky, ať už jsou to aktovky zahraničních i českých autorů, či netypické scénické tvary, blízké imerzivnímu či kontaktnímu divadlu. Je to zkrátka alternativa pro diváky, kteří sice vyhledávají neobvyklý zážitek, ale do prostor, jako je Meetfactory či Venuše ve Švehlovce, si netroufnou.
V komorním prostoru Klubovny si s diváky povídají herci Adrian Jastraban, Eva Elsnerová a Daniel Ondráček Foto archiv divadla
I nejnovější premiéra patří k mírně netradičním, komorním záležitostem. Do Klubovny v podzemí činžovního domu v Jindřišské vedou velmi strmé schody, na jejichž konci diváka vítají přímo herci, kteří je i obsluhují u baru. Tohle je kašparovská specialita, vstřícný krok k navození intimity ve vztahu divák–herec. Dokáže diváky vtáhnout do téměř rodinné atmosféry, na kterou pak navazuje až rituální okamžik, kdy se zhasne a začne se hrát. Z baru vstupujeme do druhé místnosti, divadelního sálu, kam se vejde nanejvýš třicet židlí a diváci z bezprostřední blízkosti vidí hercům doslova do kuchyně. To je ovšem součást hry, herci s diváky komunikují verbálně i nonverbálně vlastně neustále. Komunikace je v případě titulu Slovácko sa nesúdí neoddělitelnou součástí konceptu projektu, který režisér Filip Nuckolls připravil tak, aby se mohl hrát v rozmanitých prostorách. Vytvořit intimitu moravského sklípku v Praze se daří díky nevtíravé scénografii Radky Joskové, která zachovává půdorys obytné kuchyně se stolem uprostřed a s rozmanitými hrníčky a typickými artefakty na poličkách a v kredenci. Na bočních stolcích jsou narovnány lahve vína – součástí představení je totiž košt: pokud si připlatíte, dostanete skleničku a příslib, že během hodinky ochutnáte cca 2 dcl vína v menších dávkách; 2x bílé, 1x růžové a 1x červené, i se zasvěceným výkladem. A k tomu samozřejmě nakrájenou klobásku, chleba a kyselou okurku.
Samotné představení je vlastně svéráznou talk show, sérií příhod ze života na moravském Slovácku, kde je dobrý nápoj neoddělitelnou součástí života. Při popíjení tu mírném, tu intenzivním se povídá. Čím víc stoupá hladina alkoholu v krvi, tím divočejší a nepravděpodobnější jsou historky a jejich interpretace.
Zdeněk Galuška (1913–1999), výborný spisovatel, malíř, lidový vypravěč a amatérský divadelník, se proslavil povídkami a soudničkami, které nejprve vycházely v Moravských novinách, v roce 1947 vyšla jejich první sbírka pod názvem Slovácko sa súdí. Teprve v roce 1972 na ni navázal druhý díl pod názvem Slovácko sa nesúdí. Masovou popularitu humorným povídkám přineslo televizní zpracování s Jozefem Krónerem a Oldřichem Velenem v rolích dobráckých a zároveň škodolibých sousedů. Scénická adaptace Filipa Nuckollse si vypůjčila některé z historek a vytvořila minimalistický scénický tvar se třemi herci, kteří střídavě vyprávějí. Nejautentičtěji jedná Adrian Jastraban, jeho Zkušený (alternuje Petr Halíček) je přirozeným vůdcem a na důstojnosti mu neubírá, když se chová pošetile. Proti němu stojí Mladý Daniela Ondráčka, furiant, jemuž ještě sem tam chybí sebevědomí. Všeobjímající maminkovský prvek rozšafné hospodyně přidává Eva Elsnerová, její Galánečka je na rozdíl od mužských kolegů stále v pohybu. Zkrátka tak, jak to známe nejen ze slovácké vesnice. Historky se vyprávějí, chlapi se trumfují, sem tam všichni společně zazpívají – a diváci se při sklence baví…
Soubor do svého repertoáru přidal další odstín, podobný Rozmarným létům či Kašparovým slávám vánočním.
Divadlo v Celetné – Zdeněk Galuška: Slovácko se nesúdí. Dramatizace Radka Josková, režie Filip Nuckolls, výtvarná spolupráce Jakub Špalek, dramaturgická spolupráce Lenka Bočková. Premiéra 23. srpna 2018.
Komentáře k článku: Na pěknú notéčku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
