Divadelní noviny > Festivaly

Spectacula mezi šašky a královnami (No. 6)

Závěr X. ročníku mezinárodního loutkářského festivalu Spectaculo Interesse byl do značné míry ve znamení slovenských tvůrců: odehrálo se představení inscenace, kterou režíroval Marián Pecko (Tatranky, Bábkové divadlo na Rázcestí), Ondrej Spišák (O štěstí a neštěstí, Divadlo DRAK) a Juraj Hamar (Herkules alebo Dobytie pekla, Tyjátr Nitra). Tečku za festivalem udělala inscenace plzeňské Alfy Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků režírovaná Radovanem Lipusem, jejíž ostravské představení bylo zároveň derniérou.

Dobrodružná divadelní cesta po Slovensku

Zajímavou ukázkou toho, jak je možné dělat edukativní inscenace pro děti a jaká úskalí může taková snaha mít, bylo představení Tatranky Bábkového divadla na Rázcestí z Banské Bystrice. Autorka Emília Hoffmanová napsala příběh o třeťákovi Samuelovi Vláskovi, jehož život byl celkem klidný až do chvíle, kdy se při hodině vlastivědy dozvěděl, že je Slovák. V hlavě se mu náhle vyrojila spousta otázek, co to vlastně znamená, proč to tak je, k čemu je to dobré, jaká je slovenská nátura, proč se země, kde žije, jmenuje Slovensko, proč nemá moře apod. Samko je tak lačný odpovědí, že ze svého rozrušení dostane horečku a nemůže jet na výlet, během něhož chtěl najít odpovědi alespoň na některé své otázky. Musí zůstat v posteli, a tak listuje Rozumem do kapsy a dozvídá se spousty zajímavostí o Slovensku. Režisér Marián Pecko a výtvarníci Pavol Andraško a Eva Farkašová umístili centrum dění do arény. Dominantou scény je postel obložená bílými polštáři. Ty jsou po celou dobu představení velmi nápaditě využívány (herci z nich vytvoří např. celé Tatry, po nichž loutkový Samo putuje a poznává jednotlivé štíty a údolí, dále třeba krápníky v různých slovenských jeskyních apod.).

Během představení se diváci dozvěděli mnoho zajímavostí o Tatrách, mořských plesech, krápníkových jeskyních, o Dunaji, ale také o historii Slovenska, o Jánošíkovi a dokonce zazněla i slovenská hymna. Vše se dělo formou hravou, přístupnou dětem, místy však inscenace trpěla přílišným množstvím sdělovaných infomací a s narůstajícím časem upadala divákova schopnost vnímat všechny údaje. Nakonec i sám hlavní hrdina Samo prohlásil (shodně s pocity diváka), že se mu všechno začíná motat, a to toho ještě spoustu neví, hlavně to, proč Slovensko nemá moře… Ostatně Samovi průvodci slovenský čuvač Sultán a kočka Madona mu na konci prozradili, že hledání odpovědí na otázky vlastně nikdy neustane, a že je potřeba mít při něm dostatek trpělivosti. Herci Juraj Smutný, Ivana Kováčová a Mária Šamajová odehráli dané situace poměrně přesně, i když se místy ocitali na hranici pitvoření. Inscenace pracovala s nadhledem a hravostí: nejen dětem a pedagogům působilo radost, jak nápaditě vznikaly určité symboly a obrazy (např. Bratislavský hrad jako židle obrácená vzhůru nohama), i jak byly funkčně využity marionety a maroty. Inscenaci by však prospělo zkrácení a dramaturgická korekce.

Může být chudák králem?

Představením, které vybočovalo z řady festivalových kusů, byla inscenace královéhradeckého Divadla DRAK O štěstí a neštěstí, která nepracovala s loutkami ani s maskami, ale činoherní hraní doplňovala stínohrou (což je ovšem také druh loutkového divadla). Hra o duchovi štěstí Mazelovi, kterého už nebaví soupeřit s duchem neštěstí Šimazelem, a proto se s ním vsadí, je-li Šimazel schopen během vteřiny zničit to, co Mazel během roku vybudoval, vznikla na podkladě textu Isaaca Bashevise Singera, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Dramaturgyně Dominika Špalková pojala svou dramatizaci jako vyprávění a popis událostí, čímž bohužel nevytvořila velký prostor pro dramatické situace. Závěrečné poslání příběhu, jak prostý mládenec Tam nakonec pochopil, že štěstí má ten, kdo pracuje, snaží se, pomáhá druhým apod., se bohužel objevilo až v poslední větě inscenace, příběh se o něm vlastně nehrál. Představení se tak po pár minutách stalo monotónní, třebaže herci hráli naplno a  temporytmus byl podporován písničkami s živou muzikou.

Rozhodnutí odborné poroty

Mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse je soutěžním bienále; v odborné porotě letos zasedli režisér Jakub Krofta, polská scénáristka, režisérka a dramatička Maria Wojtyszko, a slovenský historik a kritik loutkového divadla Vladimír Predmerský. Porota při slavnostním zakončení festivalu udělila tyto ceny:

HLAVNÍ CENA / GRAND PRIX SPECTACULO INTERESSE 2013

Duda Paiva Company

Bestiaires

///

CENA HEJTMANA MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE

Michaele Homolové a Filipu Homolovi

za výjimečný kontakt s dětským divákem a bezprostřednost v hereckém projevu

Budulínek

Naivní divadlo Liberec

///

CENA FRANTIŠKA ŘEZNÍČKA

Agata Kucińska

za originální přístup v inscenování současné literatury

Żywoty świętych osiedlowych

Teatr Ad Spectatores

• Autor: Zuzana Vojtíšková
• Publikováno: 28. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Spectacula mezi šašky a královnami (No. 6)

1. Vladimír Hulec

   

   Docela by mne zajímalo,
   jaká byla návštěvnost a zda měl festival i off-program. Dá se festival nějak porovnat s Mateřinkou, Skupovou Plzní či Přeletem? Jak je na tom z pohledu festivalu české loutkářství?

   A co se týká poroty,
   trochu mne překvapila účast Jakuba Krofty. Nešlo – vzhledem k jeho úzkým vazbám na Drak (byť cenu Drak neobdržel) – o střet zájmů? Nebylo by vhodnější, aby v porotě i z Česka (tak jako ze Slovenska) byl spíš nějaký teoretik – Pavlovský, Just, Malíková…? Mluvilo či psalo se o tom na festivalu? A vycházel denní zpravodaj?

   28.09.2013 (14.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Zuzana Vojtíšková

     

     Diváků má Spectaculo
     naštěstí hodně, někdy až moc, protože soutěžní tituly se hrají jen jednou. Např. na představení Dudy Paivy se do sálu nacpalo možná jednou tolik diváků, než je kapacita hlediště – patří ke cti organizátorům, že to zájemcům umožnili. Nacpáno bylo i na představeních, která se hrála na alternativní scéně. Tam ovšem vznikl problém, že většina diváků nic neviděla. Přestože v sále lze postavit elevaci (jak mi potvrdila sama paní ředitelka divadla), postavena nebyla ani při jednom představení; a to se hrálo malými loutkami přímo na podlaze sálu. Z šesté řady stojící na rovině tak divák neviděl opravdu vůbec NIC a měl celé představení jen jako rozhlasovou hru se světelnými efekty. Velká většina reakcí diváků na představení tak začínala větou: „Moc jsem toho neviděl(a), ale z toho, co jsem zahlédl(a), tak…“ Bohužel mi tento přístup divadla přijde jako rezignace na diváka! Absurdní mi připadá tvrzení, že si o elevaci musí požádat hrající soubor s dostatečným časovým předstihem… (to jsou také slova paní ředitelky). To je přeci výsměch hrajícím souborům! V profesionálním prostředí se nepředpokládá, že když soubor nemá žádné specifické požadavky na uspořádání hlediště, že se hlediště postaví tak, že vidí jenom první a poslední řada, která jediná je vyvýšená. Na tento problém upozorňovali diváci Spectacula už před dvěma lety, kdy se hrálo na alternativní scéně prvně, na jeho řešení se letos bohužel nedostalo. Snad příště…

     Co se týče srovnání
     Spectacula, Mateřinky, Skupovy Plzně a Přeletu nad loutkářským hnízdem:
     Přelet je přehlídkou toho nejlepšího, co se v uplynulé sezóně udělalo v našem loutkovém divadle, tj. je možné na něm na začátku listopadu v pražském divadle Minor zhlédnout všechna úspěšná představení z různých (i amatérských) loutkářských festivalů, přip. představení statutárních divadel, která se z nějakého důvodu na žádném festivalu neobjevila, přesto však stojí za pozornost.
     Spectaculo, které je mezinárodním festivalem, si hodně zakládá právě na té mezinárodnosti. Jeho velkým přínosem je, že dokáže přivézt velké množství souborů i ze vzdálených míst světa. Na druhou stranu je to trochu konzervativní festival, protože jak jeho dramaturgové sami proklamovali, rozhodli se jít při výběru „proti trendům“, za něž považují ubývání loutek v loutkovém divadle, a pozvali do Ostravy pouze takové soubory, jejichž inscenace využívají primárně loutky, což skutečně splnili (s výjimkou inscenace Divadla DRAK).
     Skupova Plzeň si naopak loutky dokonce vyškrtla ze svého názvu, ale jelikož jsem tento festival navštívila už před více lety, nemohu se o něm víc rozepisovat.
     Mateřinka je omezená věkovou adresou diváka; snaží se zvát dostatek souborů ze zahraničí (a také zahraničních pozorovatelů, kteří sami někde ve světě organizují loutkové festivaly – to je obrovské plus Mateřinky!). Mateřinka je loutkovým festivalem, který se snaží sledovat trendy loutkového divadla, zvát soubory s novátorskými přístupy, např. s touhou oslovit diváka ve věku 1-3 let apod.

     V rámci doprovodného programu se na Spectaculu odehrálo minimálně jedno představení každý den, většinou v ulicích nebo na venkovní scéně (psala jsem ve svém blogu např. o Poemě o Slunci a Měsíci, o Second hand puppets, o Divadle Mimotaurus – to vše patřilo do nesoutěžního, doprovodného programu). „Živelný“ off-program, do něhož by se hlásily samy soubory a sehrály svou produkci kdekoli a kdykoli (jako je zvykem na některých zahraničních loutkářských festivalech), jsem na Spectaculu nezaznamenala.

     České loutkářství trochu začíná trpět tím, že se vytrácí znalost řemesla, tj. vodění loutek a jistá preciznost v práci s nimi (obecně jsme dost ledabylí). Na druhou stranu bych řekla, že se nemáme za co stydět v ohledu tvůrčí práce s loutkou, v kombinaci živý herec + loutka, v používání loutkových principů i v inscenacích, které na první pohled loutkové nejsou. V poslední době ale mám pocit, že u nás dochází k jakési renesanci loutek a začíná být opět prestiží souborů dokázat využít loutku skutečně tvůrčím, metaforickým způsobem, ale stále jako loutku. Kéž by se tomuto trendu v následujících letech u nás dařilo. Dobře použité loutky mají obrovskou sílu. V zahraničí pracují s loutkami i skutečně slavné, hojně navštěvované a finančně silné inscenace!

     29.09.2013 (11.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Kateřina Jírová

   

   Pokud jde o Jakuba Kroftu,
   jeho účast za Čechy mě překvapila, neboť momentálně je uměleckýcm šéfem ve Vratislavi, takže jakoby v porotě byli 2 zástupci Polska.

   29.09.2013 (21.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Vladimír Hulec

   

   Nejde ani tak o národnost,
   Jakub Krofta je zástupcem Česka, i kdyby pracoval na Marsu, i jeho profese režisér a umělecký šéf je myslím v porotě vhodná (režisér/ dramatička/teoretik), jen mi přišlo problematické ono ještě nedávné spojení s Drakem. Co kdyby přijel Drak s inscenací, která by stála za ocenění? Nebylo by pak výsledné rozhodnutí napadnutelné?

   30.09.2013 (23.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ