Stoppardova lahůdka pro intelektuály

Stoppardova hra, hříčka o absolventovi filosofie, který se rozhodne svůj život zasvětit natírání „dokonalého“ (ideálního) mostu, je metaforickým zamyšlením nad postavením intelektuálů (filosofů) v dnešním světě, v dnešní společnosti. Jak v tomto světě účinkují, jaká je jejich role, co vlastně s nimi? Nechat je žít odtržené od reality, zajaté svými „koncepty“? „Upotřebit“ je v praxi? Nebo ať si skepticky, „bláznovsky“ šťourají? Ani jedna varianta, vyhrocená do extrému – jako by říkal Stoppard – není dobrá a nevyhnutelně vede ke katastrofě. Stoppardova hra je napájena ze zdrojů absurdního dramatu, vzhlíží se v (pro autora typických) matematických (exaktních) modelech, oplývá havlovsky sofistikovaným uvažováním postav, nepřestávajíc být přitom ale neustále zábavná.

Na rozhlasové nahrávce je patrné, že patří do jiné doby. Nicméně jediné, co při současném poslechu vadí, je její urputné držení se spisovného jazyka. Zážitek je srovnatelný s dejme tomu televizními inscenacemi šedesátých let, postavenými na hereckých „koncertech“ legend českého divadla. Nahrávka Albertova mostu pracuje úspornými prostředky, spoléhá na herecký hlas (který je pečlivě veden), na přesné dodržování temporytmu; zbytečně nedovysvětluje, výstupy „nedohrává“, ale přechází rychlým střihem od jednoho k druhému (což, pravda, někdy ztěžuje orientaci); doprovodným efektům se prakticky vyhýbá (jediný zásadnější představuje zlověstné, jakoby příští katastrofu ohlašující šumění větru ve výškách mostu, kde hlavní hrdina pracuje). Pozornost pochopitelně poutají výkony herců: Miroslava Macháčka v roli ďábelsky pokoušejícího skeptika Frasera, Jany Drbohlavové jako hrdinovy tiché, skromné, z nižších sociálních poměrů, než je hrdina, vzešlé manželky Brendy, a – samozřejmě – Jiřího Krampola v hlavní úloze Alberta. Krampol vede svůj hlas v decentně poetickém a jakoby lehce ironickém tónu (jde vlastně o zárodky projevu, který v pozdějších letech rozvine do „brutální“ satirické podoby), podává postavu jako do sebe zahleděného jedince, „mimoně“, který při nárazu s realitou krutě vystřízliví… Krampolův pozoruhodný výkon je docela pikantním zážitkem – budeme-li myslet na to, kam dnes herec dospěl, jak jej, v šedesátých letech působícího v Divadle Na zábradlí (a účinkujícího zde v nejslavnějších inscenacích), později normalizační režim umělecky (i eticky) převálcoval…

Český rozhlas 3 – Vltava zkrátka 14. srpna pro své posluchače připravil intelektuální lahůdku.