Strýčkova trudomyslnost
Čechovovy hry v tuzemsku setrvale milují divadla malá i velká, v centrech i mimo ně, scény profesionální i studentské. Jenom Strýčka Váňu stihlo z jara loňského roku připravit Národní divadlo v Praze, do Vánoc ostravští Bezruči a nyní po něm sáhlo Městské divadlo Brno – nastudoval ho zdejší principál Stanislav Moša.
Svetlana Janotová (Soňa) a Petr Štěpán (Astrov) FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVI
Hlavními hrdiny jsou i tady všechny ty zbabrané, nenaplněné a nedotoužené životy osmi lidí většinou ve středním věku. Přesto však nevítězí ani totální zmar ani totální tragikomedie popepřená očekávanou skepsí, jako spíše trudomyslnost, stesk za tím, co nám uteklo. Moša svého Čechova obalil melancholií, což může být v opozici k razantně předkládaným Čechovům stejně tak netradiční, jako i totálně banální řešení. To když si vzpomeneme na otřepané příměry s ruskými charaktery sycenými zádumčivostí, jakož i vodkou. Nic z toho tady nenajdete. Čeká vás neokázalá, a přesto působivá inscenace, jejíž uměleckými rezervami jsou v některých momentech doslovnost a polopatičnost.
To je třeba případ scény Emila Konečného, který na jeviště postavil vzdušný interiér ze světlého dřeva. Tento prostor působí bezmála jako zahradní altán (na horizontu vidíte kmeny stromů – jak jinak než ruských bříz!). Podlaha z prken a se škvírami má svůj protipól v zastřešení řešeném stejným způsobem. A přesto je tato dřevěná platforma v přírodních barvách vlastně jakýmsi vězením pro všechny zúčastněné. Kolem tohoto jeviště totiž v průběhu představení přitloukají technici vysoké latě a tvoří tak ono fyzické a možná i mentální mřížoví.
Moša svůj režijní koncept ještě dotváří tím, že technikáři zatloukají fošny postupně s větší a větší vervou. Sonin slavný závěrečný monolog o nutnosti i vykupitelství tvrdé práce už místy zaniká v lomozu těchto pracantů. A aby toho nebylo málo, dějem prochází němá přidaná postava Dřevorubce – tedy robustní chlapík s rasputinovsky divokým vousem a dlouhými vlasy, kterého hraje Jaroslav Záděra. Tento muž v Městském divadle Brno zastává pozici jevištního mistra a dohlíží na výrobu dekorací, nyní doslovně před zraky diváků. Tento rurální odér jistě najde nosnost v odkazu na autorův podtitul hry, na ekologická témata prorůstající textem, ale jeho skutečná významotvornost a funkčnost je místy na pováženou.
Moša naštěstí Strýčka Váňu nevykleštil, co se valérů hořkého humoru týče. Slovní akce vyhrané a vlastně spíše vyhnané do němých situací, které prodlužují a zesilují hořkosmutné pravdy o tom, jak se má (by se mělo?) žít. Mám na mysli třeba umný výstup, v němž Soňa se svým zbožňovaným doktorem Astrovem pojídají sýr a okurky, žmoulání soust beze slov je posléze více než výmluvné. Tyto postupy drží a tmelí čistý režijní styl, který krouží zejména tesknost za odplýváním všeho.
Samozřejmě i zde jde ponejvíce o hereckou inscenaci. Vojnický, tedy Strýček Váňa alias Viktor Skála, hraje o zničených ideálech a nejisté budoucnosti muže ve středním věku. Skála naplňuje, ale bohužel nepřekračuje dobrou šarži, na kterou jsme u něj zvyklí. Podobně Zdeněk Junák svého profesora Serebrjakova staví na herecky pastózních odstínech a někdy až příliš jednoduše rýsuje pokryteckého muže, který nic nedokázal v univerzitním prostředí, zato umí devastovat a zotročovat svoje okolí. Pozoruhodnou figurou je Astrov Petra Štěpána, z něhož asi nejvíce a nejústrojněji prýští hořká nenaplněnost života. Stranou nestojí také mondénní Ivana Vaňková v roli profesorovy manželky Jeleny, strukturovaný výkon ušlápnuté myšky Soni nabídla Lenka Janíková. Velmi hezké miniatury vytvořili Jan Mazák (Tělegin) a zejména zkušená Eva Jelínková, jejíž chůva Marina je živoucí postavou obyčejné ženy, která už dávno o svém okolí i jeho životě ví své.
Mošova inscenace dějiny tuzemských divadelních exkurzů za Strýčkem Váňou nepřekope. Jde však o stylově čistou ukázku Čechova inscenovaného s citem a smutkem. A přidám kuriózní čechovovsko-brněnskou doušku na závěr – ředitel Moša (jenž s podobným inscenačním záměrem inscenoval svého prvního Čechova – Tři sestry v květnu 2009) si už před lety v divadelních kruzích oprávněně vydobyl nálepku úspěšného a schopného manažera, nebojme se snad i označení kapitalistického podnikatele. Nu a tento muž se mi dušoval, že ve „svém“ divadle nikdy nesáhne na Višňový sad.
Městské divadlo Brno – A. P. Čechov: Strýček Váňa. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Stanislav Moša, kostýmy Andrea Kučerová, scéna Emil Konečný, hudba Zdenek Merta. Premiéra 8. února 2014. (Psáno z druhé premiéry 9. února 2014.)
Komentáře k článku: Strýčkova trudomyslnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
