Krysař s ženskýma rukama
Švandovo divadlo uvedlo premiéru scénické verze novely Viktora Dyka Krysař v adaptaci Martiny Kinské. V posledních letech lze pozorovat fenomén, a to nejen v českém divadle, dramatizaci literárních děl. Znamená to snad, že je málo nových her, v nichž se „řeší“ klíčové problémy doby?
Krysař Kláry Cibulkové má charisma a grácii FOTO IVO DVOŘÁK
V případě Krysaře je aktuálnost nasnadě: na české společnosti leží dlouhodobě „deka“, inverze nejen politická, jejíž možná vyústění nabývají zlověstné obrysy. Krátkozraké chytráctví hamelnských měštěnínů stejně jako „našich pappenheimských“ podceňuje kouzlo krysařovy píšťaly. Přičemž sám krysař varuje, že za ním půjdou nejen krysy, zapíská-li silněji.
Inscenátoři se celkem neotrocky drží předlohy, scénosled většinou jen zohledňuje skutečnost, že čas literárního příběhu je jiný než jeho trvání na jevišti. U smíchovského Krysaře chvíli trvá, než si zvykneme na deklamační přídech, na posazení hlasů i gest do určité nepřirozené polohy, přinejmenším u některých postav. Jde o průvodní jev, jakousi patinu vyskytující se někdy právě u adaptací literárních děl nebo v rozhlasových dramatizacích. Snesitelná míra má své „přesahy“ především u dvou dívek zlomyslně koketujících s prostoduchým rybářem (Martina Krátká a Eva Josefíková).
Zásadní ozvláštnění spočívá v tom, že mužská role Krysaře byla svěřena Kláře Cibulkové. Nešlo patrně a naštěstí o pouhý originální nápad, o z nouze ctnost, nebo dokonce o schválnost, ale o správný odhad možností hereččina talentu, jejího charismatu. Možná se režie také inspirovala zmínkou o krysařových jemných ženských rukách v předloze? Cibulková nepotlačuje sobě vlastní graciéznost, nestylizuje se do mužských a mužných gest. Naopak, skrze svůj přirozený půvab dokáže vtisknout sugestivní pečeť své postavě nejen při milostném vzplanutí, ale právě v jejím poslání, pro něž je vydělena z běžného lidského společenství. Její „Odjinud“ nepostrádá přesvědčivost ani v okamžiku, kdy sáhne po silnějším kalibru a přivolá tornádo, přesněji malström, který do sebe téměř všechny vtáhne a nikoho, až na jednoho člověka, neušetří.
Z ženských postav působí nejkompaktněji „nevěstka“ Líza (Bohdana Pavlíková), podvolující se nešťastnice, obtěžkaná svým pánem a velitelem Konrádem (Miroslav Hruška) a trpně snášející v urážkách a ponížení svůj úděl. Představitelka Agnes Réka Dersi působí poněkud odtažitě a připomíná spíše postavu z viktoriánského románu. Mezi stylizovanými „středověkými“ kostýmy tvoří výjimku prostoduchý rybář Sepp Jörgen (Jacob Erftemeijer) v bundě se zipem, poslední ne snad spravedlivý, ale určitě nevinný. Přesvědčivý je rovněž Marek Pospíchal ztělesnivší postavu muže jdoucího za svým jistým. Scéna, kdy se jeho Kristián zmocní spíše bezradné než bezbranné Agnes, je dostatečně odpudivá i bez expresivních detailů.
Místy oprýskané vnější zdi středověkého města v sobě paradoxně ukrývají blahobytnost, byť sužovanou invazí hlodavců. V pozadí se nachází zídka z volně poskládaných bílých cihel, z nichž lze během představení vytvořit jakési střílny, ale většinou na scéně spíše překážejí jako manýra.
Představení má spád, ale nakonec se vkrádá otázka: Jak být střízlivý, ale jak se zároveň vyhnout nebezpečí, že některé výjevy budou připomínat „historické“ dotáčky populárně vzdělávacího pořadu?
Švandovo divadlo na Smíchově – Viktor Dyk, Martina Kinská: Krysař. Režie Dodo Gombár, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Gabriela Vermelho. Premiéra 5. listopadu 2016.
Komentáře k článku: Krysař s ženskýma rukama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
