Divadelní noviny > Názory – Glosy
Svět podle Samodivy
Koho by napadlo, že se při hledání zaměstnání může setkat s požadavky na zaměstnance typu: matka nejméně jednoho dítěte, bez partnera, po mateřské dovolené, bez práce a jiných příjmů, než jsou sociální dávky. Žádné další požadavky na dovršené studium nebo praxi. Kupodivu se s nimi setkala desítka žen z Brna a okolí, které si na pracovním úřadě s překvapením vyslechly nabídku, že se s takovými kvalitami mohou stát na půl roku placenými herečkami. Hlídání dětí zajištěno.
Zní to jako nabídka snů, ale podle všeho ta desítka žen na počátku už ničemu podobnému, jako je nabídka zadarmo nebo práce snů, nevěřila. Ve skupině, kterou shromáždila parta altruistů působící pod názvem Tripitaka, se sešly týrané či opuštěné ženy, matky samoživitelky, které spojoval stav bez peněz, bez úcty společnosti a leckdy i bez úcty k sobě samým. Ženy vyčerpané běháním z jednoho němého rohu k dalšímu, ze sociálky k mužům neslyšícím na slovo alimenty, z pracovních pohovorů k dětem. Přesto dostaly šanci odrazit se ode dna a v půlrok trvajícím projektu formulovat problémy své existence a ztvárnit je v divadelní hře. Samodiva – divadelní blues pro sólo matky, jak se jejich divadelní opus jmenuje, jim na světlo světa pomohly uvést režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová a dramaturgyně Anna Saavedra. Hra měla premiéru v Divadle Husa na provázku minulý podzim a nedávno se hrála v pražském Divadle v Celetné, kam jsem na představení zavítala i já.
Musím říct, že jsem čekala několik možných variant – podívanou upřímnosti ochotnického divadla nebo vyděračsky dojímavý výsledek terapie divadlem nebo taky nic. O to hlouběji mi klesla brada nad komponovaným a působivým výsledkem. Situaci matek samoživitelek před ztichlým hledištěm desítka normálních, uvěřitelných, protože skutečných matek sehrála se sžíravou syrovostí. Pochopitelně, protože i jejich herecké nedostatky se spolupodílely na uvědomění, že se před námi diváky neodehrává iluze, ale do hodinové zkratky komprimovaná realita jejich životů. A to vynalézavou, kolážovou formou, v jejímž rámci dostala každá z protagonistek na chvíli slovo, zatímco ostatní se měnily v úřednice, členy rodiny, zmizelé expartnery… V protestu proti mlýnku osudu, který je doopravdy nešetřil, divákům občas naskakovala husí kůže, nebo cukaly koutky úst, to když třeba matky samoživitelky rapovaly sociálně baladický text na způsob dua Čokovoko.
Zkrátka, bylo to něco. O to zásadnější, když si člověk uvědomí, že toto divadelní představení, byť maskováno jako cíl, se stalo prostředkem, jak té desítce žen vrátit sebevědomí, důstojnou společenskou roli a alespoň na čas finanční jistotu. A v neposlední řadě také poskytnout odrazový můstek k nové budoucnosti, která se nakonec nejeví už tak temná – ženy jsme samozřejmě nepustili z jeviště dřív než po krátké diskusi, z níž vyplynulo, že dvě z nich se vrací k vysokoškolským studiím, jiná našla práci a další zas sílu k restartu staronového vztahu.
Happy end ale nečekejte. Některé z představitelek sice dokázaly svůj nešťastný stav zvrátit, ale to jen proto, že se jim naskytla příležitost, která jiným podobně situovaným ne. A že jsou matek samoživitelek, které jsou nuceny pohybovat se u dna nikoli vlastní vinou, stovky, je jasné. Samodivy tak svým představením umožňují nejen silný divácký zážitek, ale nastavují také zrcadlo společnosti, která si neuvědomuje, že existuje systémová díra, do níž řada žen i se svými dětmi padá.
Představení Samodiva se hraje zřídka, občas hostuje v osvícených divadlech, někdy je uváděno na festivalech, v říjnu se například objeví v rámci Divadla bez bariér v Ostravě. Jestli se vám proto matky samoživitelky nepodaří chytnout někde naživo, můžete si o celé akci udělat aspoň malý obrázek zhlédnutím časosběrného dokumentu, který v průběhu realizace hry vznikal. Blues pro sólo matky natočila Iveta Grófová a v České televizi se objeví na podzim.
Komentáře k článku: Svět podle Samodivy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
