Takový kýčovitý kecy
Ztroskotáním soukromé výletní lodi s intertextuálně mytickým názvem Calypso začíná stejnojmenná hra současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, autora, jehož texty nejsou českému publiku neznámé (pro připomenutí např. Žena z dřívějška, Předtím/Potom či Push Up 1-3). Drama bylo napsáno pro Deutsches Schauspielhaus Hamburg, českou premiéru uvedlo v režii Davida Czesanyho Strašnické divadlo.
Dva manželské páry a jejich dospívající děti jsou po nehodě „vyvrženy“ na scénu a nuceny ihned vyměnit promočené šaty za ručníky. Lehce trapná situace obnažení je zdánlivě zažehnána bezpečně banální společenskou konverzací rozbíhající se nad sklenkou „něčeho proti prochladnutí,“ s přibývajícím množstvím vypitého alkoholu však fyzickou nahotu následuje také pozvolné odhalování nitra.
To nevadí, že si nemají co říct
Dusno visí ve vzduchu od samého počátku inscenace, která je vlastně nepřetržitou snahou všech zúčastněných o zachování nevázaného tónu hovoru. Hrozba trapného ticha neustále nutí postavy jednat – přesněji řečeno mluvit či ještě lépe tlachat. Spolehlivě všední témata jako práce či zdraví však nabývají na závažnosti, která roste s každým dalším pokusem o navrácení náhle mimoběžného dialogu do patřičných mezí. Skrze trhliny v rozhovoru lze spatřit porouchané vztahy i pochybnosti o dlouze upevňovaných jistotách všech přítomných. Leitmotivem debaty je tělesnost, hovor vrcholí úvahami o limitech lidského těla a nevyřčeným, ale patrným uvědoměním si vlastní smrti.
Drama se odehrává v reálném čase odměřovaném jen častým doléváním sklenic. Snad právě proto inscenace místy trpí zdlouhavostí (jak už jí však takové společenské konverzace v reálném čase občas trpívají). Čím jsou postavy opilejší, tím častěji rozvádějí jedinou ulpívavou myšlenku (spona na opasku ve tvaru motýla), tím častěji vyvěrají jejich problémy a spory, tím více si uvědomují a místy i reflektují trapnost své nucené konverzace (takový kýčovitý kecy!) a tím méně se ovládají, takže jejich slovník hrubne. Gradace však nepřichází, vše je vždy zažehnáno křečovitým úsměvem a ubezpečením, že je přece všechno v pořádku.
Daddy goes to heaven
Problémem textu je zbytná postava mrtvého otce, která při nejlepší vůli nic nesymbolizuje a ani se netváří, že by něco symbolizovat měla (snad kromě klišovité všudypřítomnosti mlčenlivého záhrobí). Prostě jen beze slova bloumá prostorem, neviděna živými – jako by patřila do jiné hry. Informace o tomto tajemném muži získáváme zejména ze vzpomínek jeho syna Christiana, pro něhož je mrtvý otec hrdinou a postrádaným vzorem. Po scéně se však opilecky motá stařec s místy až dementním výrazem, jenž nevzbuzuje pražádné sympatie.
Režisér David Czesany se snaží dodat této postavě nějaký smysl, pokusy zdůvodnit otcovu přítomnost však vyznívají naprázdno (zoufale samoúčelné bušení do elektrické kytary). Dialogy ostatních postav, které jsou často spíše sledem monologů, jejichž (ne)návaznost posouvá významy replik do leckdy absurdních rovin, však skýtají mnoho možností pro práci s temporytmem a zdůraznění rozporu mezi gestem, pohledem a slovem, na nichž Czesany staví jednotlivé mikrosituace. Nečiní tak naštěstí s prvoplánovou snahou o využití narůstající opilosti, spíše naopak, s decentní plíživostí.
Není úniku
Postavy se postupně zaplétají do konverzace a témata ztrácejí svou zaručenou bezpečnost – o to víc si uvědomujeme, že pro nikoho není úniku ani fyzicky. Scénograf Petr B. Novák nechal zúčastněné poposedávat na třech prostých březových lavičkách umístěných před záznamem jezera promítaného na zadní stěnu scény (také v reálném čase). Konfigurace postav je vždy tři krát dva, obsazení opisuje hovor, ve kterém často uniká jedna postava k jiné (než je opět vypuzena trapností situace).
Každý z herců se v tomto rozmístění zabydluje jinak, každé postavě bylo přisouzeno charakteristické gesto či sociální tik. Chlapec Christian (Jan Hofman) zůstává většinou pohrdavě zády k ostatním, Tanja (Lena Ouhrabková) reprezentuje zranitelné fyzično neustálým škrábáním ekzému, hostitelka Marion (Eva Režnerová) předstírá žoviálnost, její druh, neškodný buran Günter (Leoš Noha), je často duchem nepřítomen, onkoložka Susanne (Jitka Prosperi) nervózně kouří a Erich (Rudolf Stärz) zahlcuje ostatní nechutnými historkami z oblasti vývoje medicíny. Všichni herci drží svůj příznačný výraz od začátku až do příkladně přezdvořilého konce.
Příkladná přezdvořilost jako by doznívala ještě v potlesku, v oné manifestaci divadelnosti, kterou se vzájemně ujišťujeme, že to vlastně byla jenom hra. Ne tak docela. Premiéra byla totiž poznamenána zážitkem sdílené úzkosti: jeden z diváků zhruba po hodině zkolaboval a představení muselo být do příjezdu záchranky přerušeno. Dění tak získalo nepříjemně fatální rozměr, ale zároveň i cennou připomínku, že témata hry Calypso se týkají jednoho každého z nás.
Strašnické divadlo Praha: Roland Schimmelpfennig: Calypso. Překlad Tereza Cz Dvořáková. Režie David Czesany, dramaturgie Lucie Ferenzová, scéna Petr B. Novák, kostýmy Andrea Králová. Hudba Jan Moravec. Premiéra 12. dubna 2010.
Komentáře k článku: Takový kýčovitý kecy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
