Tragické iluze, nebo iluze tragédie?
Prý je teď módní nevlastnit televizi. Nevím, jak pro koho, ale ve chvíli, kdy jsem se televize a jejího vysílání zbavil – pocítil jsem velkou úlevu. Od toho okamžiku poslouchám hlavně rádio. I jsem se s touto svou mánií svěřil redaktoru Divadelních novin Vladimíru Hulcovi.
Vladimír Menšík: Vraťte mi mého orgána! FOTO ARCHIV
Takže tu poprvé v tomto roce nabízím fragmenty svých posledních rozhlasových zážitků… (Kolem půlnoci, přiznávám, nejraději bloudím na dlouhých vlnách a snažím se osvěžit jazyky – ať už je to ruština, němčina nebo italština… a poslouchám ty hlasy. Přes den vysílají rádia i v angličtině a francouzštině i na vlnách krátkých.)
České rádio ale vysílá česky. A psáno by tu mělo být v této rubrice především o Českém rozhlase, který na svých vlnách nabízí dokumenty, četby na pokračování a dramata.
Anglické listy Karla Čapka očima Otakara Vočadla
V neděli 22. prosince 2013 ve 20 hodin Český rozhlas – Vltava připravil noblesní literární pásmo z Angických listů Karla Čapka, jak je pro Lidové noviny autor ve 20. letech psával a posléze v roce 1924 vydal. Nezůstalo ale jen u Čapka. Průvodcem Čapkovým světem byl profesor Otakar Vočadlo z Ústavu slovanských studií při Londýnské univerzitě, jenž k Čapkovým textům vytvořil kontrapunkt.
Portréty G. B. Shawa, H. G. Wellse nebo G. K. Chestertona, očima jednoho z největších českých spisovatelů, byly osobně zabarvené, lapidární a trefné. A Vočadlovy oči zase dokázaly nabídnout pohled do elitního světa anglické smetánky, v níž se náš Čapek pohyboval s takovou neodolatelností, že se místy neubráníte obdivu.
Marně jsem potom hledal na internetu, zda si tento pořad, řazený jako Schůzky s literaturou, ještě mohu poslechnout někde ve streamu nebo třeba v podcastu. Bohužel nikoliv.
Nezbývá mi tedy, než autorovi pořadu Tomáši Sedláčkovi vyseknout poklonu za mimořádnou pečlivost a snad i jistou míru dojemnosti, s jakou byl pořad připraven. Zřejmá byla souvislost s výročím úmrtí Karla Čapka, jehož smrt ze dne 28. prosince 1938 si pravidelně připomínáme; loni tedy již 75. výročí. Stále se mi hlavou vracela otázka: Byla Čapkova smrt příznakem tragického zániku československé demokracie, nebo jen krutým probuzením z iluzí?
Silvestr 1968 – smích bezmocných?
Konec roku mi uchystal příjmené překvapení díky pečlivosti Pavla Hlavatého, který již nějaký čas kraluje především s Janem Sedmidubským na Českém rozhlasu Plus svými dokumentárními pořady Archiv Plus. I zde se mísí iluze a tragédie… V sobotu 28. prosince 2013 po 16. hodině nabídl k poslechu sestřih jednoho z nejlepších Silvestrů, totiž onen památný Silvestr 1968, pod názvem: Silvestr 1968 – smích bezmocných.
Průvodce Pavel Hlavatý žel jednu ze stěžejních scén – neodolatelné vyprávění Vladimíra Menšíka: Vraťte mi mého orgána! – vykrátil, a to s douškou, že oněch 11 minut by bylo příliš dlouhých! Opravdu? Naštěstí je Menšíkovo vystoupení tak známé, že si ho můžete dnes přehrát kdykoliv na YouTube. I v obraze, ale důležité je tu každé slovo. Chápu, že má autor pořadu mnohem citovější vztah k Šimkovi a Grossmannovi, neřku-li k Milušce Voborníkové, než k dvojici Suchý a Šlitr, ale o jednoho Šimka méně bylo by více, aby si nemusel posluchač honem rychle pouštět Menšíka někde jinde.
Proč ale ten smích nazývat smíchem bezmocných? Jistě, byla tu tehdy okupační vojska, ale ten smích je dosud tak mocný, že jsem se po letech opravdu tak dlouho nezasmál, jako nikdy v současnosti.
Příběhy 20. století – Jan Palach
Jakmile na Českém rozhlasu zaslechnu tu vtírající se hudbu, jež mi v ozvěně na Třicet případů majora Zemana evokuje pravidelný pořad Příběhy 20. století, nemohu se ubránit pocitům děsu.
Což o to, ne že bych nerozuměl tomu nasazení Adama Drdy a Mikuláše Kroupy, kteří vybudovali za jedno desetiletí již úctyhodný archiv vzpomínek obětí minulého režimu. Ale proč, prosím, to má celé nádech zastydlé propagandy? Proč dělat z častých obětí chybějící hrdiny?
V neděli 19. ledna 2014 po 20. hodině na Českém rozhlasu Plus (v repríze na Radiožurnálu další sobotu po 21. hodině) byl pořad Příběhy 20. století věnován Janu Palachovi. Ano, tu dikci i výklad… už přece znám z jiných dílů. Průvodce Adam Drda přizval, patrně pro nedostatek jiných, opět vykladače z nyní nejcitovanějších – historika Petra Blažka.
Slyšel jsem to od něho letos, loni, předloni, i při kulatém výročí v roce 2009. Proč musíme stále vytvářet nový mýtus? Nejsme schopni se podívat kriticky do tváře vlastních dějin? Ani jediný kritický hlas – a cituje-li autor pořadu komunistického poslance Grebeníčka – slouží mu pouze k tomu, aby se od něho štítivě odtáhl.
Přitom výrok, že Palach opravdu nezemřel na protest proti okupaci a nastupujícímu totalitnímu režimu, jak se donekonečna opakuje, ale že mnohem více tím chtěl vyburcovat lidi z letargie ve jménu zapomenutých ideálů komunismu, zní téměř buřičsky, že?
Pořád se to jaksi vrací: tragická iluze, nebo iluze tragédie?
Komentáře k článku: Tragické iluze, nebo iluze tragédie?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Přemysl Hnilička
Palachovými požadavky
bylo zrušení cenzury a zákaz distribuce Zpráv. Nevím, co by to mohlo být jiného než na „protest proti okupaci a nastupujícímu totalitnímu režimu“.
Vaše aluze znělek dvou nesouměřitelných pořadů pak asi ani nemá smysl komentovat.
05.02.2014 (8.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Sedlák Jaroslav
A není požadavek svobody pro druhého (ne pro sebe/ego),
právě projevem radikálního komunisty? Není tohle právě podstatou jeho činu? Kdo ví, ať nám odpoví.
05.02.2014 (9.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Přemysl Hnilička
Sedlák Jaroslav:
Naopak. Projevem radikálního komunisty je nechat zavřít všechny kromě sebe.
05.02.2014 (19.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Adam Drda
Asi bych měl nechat úvahy pana Brože bez reakce,
ale nějak mi to nedá – nejspíš i proto, že je publikují zrovna Divadelní noviny. Těžko mohu něco udělat s tím, že se p. Brož nedokáže „ubránit děsu“, kdykoli slyší znělku Příběhů 20. století. Nelze to racionálně uchopit, je to jeho problém, nikoli můj, jeden se v takové situaci obvykle radí s lékařem. Kladu si ovšem otázku, je-li to stejný Josef Brož, který v roce 2010 (to už se Příběhy 20. století vysílaly skoro pět let) psal jako šéfredaktor nakladatelství JOTA dopisy Mikulášovi Kroupovi a mně – a chtěl po nás knižní vydání Příběhů… Mám tu korespondenci schovanou: „Mohlo by k tomu být CD nebo jiný doprovodný materiál“, psal nám p. Brož (je-li to on), tehdy ještě děsu nepodléhající. Módy a zájmy se zkrátka mění – a člověk, hledající uplatnění v naší dynamické společnosti musí být flexibiní.
Brožovu větu „Proč dělat z častých obětí chybějící hrdiny?“ slýchávám v různých obměnách tak často, že už mi nestojí za obsáhlejší odpověď – ať p. Brož doloží, v kterém konkrétním příběhu (je jich už mnoho desítek) se ona „výroba hrdiny“ udála, jinak ať si své žvanění strčí za klobouk. Co se týká Palacha a Petra Blažka: ano, před několika lety jsem dělal velký (dvouhodinový) pořad o J.P., vycházející z Petrovy studie – použil jsem pak části Petrových „vstupů“ i v jiných, kratších pořadech, vysílaných a vytvořených k palachovským výročím, protože nikdo tu nezná fakta kolem Palacha tak jako on. Grebeníčkovy žvásty mi většinou skutečně slouží k tomu, abych se od nich štítivě odtahoval, případně je vyvracel, v tom má p. Brož pravdu. A co se týká interpretace Palachova činu: výrok, že Palach „chtěl vyburcovat lidi z letargie ve jménu zapomenutých ideálů komunismu“ nezní „buřičsky“, jak soudí p. Brož – zní jako pitomost, jíž také je. Palach nebyl přesvědčený komunista ani antikomunista – byl to tápající mladý člověk, který vůbec neměl jasno v tom, k jakému politickému proudu se přiřadí – za to (podle všech dokumentů a svědectví) naprosto přesně věděl, že nesvoboda a kolaborace jsou hnusné věci, s nimiž se nedokáže smířit. „Pravicového“ ani „levicového“ na tom nebylo vůbec nic.
05.02.2014 (16.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Brož
Milý Adame,
zahájil jsem psaní glosáře na stránkách Divadelních novin, protože jsem stálým posluchačem rádia, zejména Českého rozhlasu, kam občas také píšu.
Projekt, na němž se podílíš s Mikulášem Kroupou, je výborný, ale bohužel má v sobě jeden háček: pokusil jsem se o tom zmínit, aniž bych Tebe nebo kohokoliv kádroval. Nemám rád, ostatně, když se začínají dopisy tím, že vlastně psát nechci, protože mi to za reakci nestojí.
Je to možná na lékaře, ale v situaci této země není ani s podivem, že se tu dosud někteří nezbavili pocitu, že svobodná diskuse a názory patří pouze některým vyvoleným – nejlépe antikomunistům. Patří také komunistům, a nemusí to být názor proto odsouzeníhodný. Patří i panu Grebeníčkovi – ten ale slovo u demokratů Drdy a Kroupy nikdy nedostane. Ta svoboda patří každému, patří také mně, že? Nebo už zase ne?
Psychoanalytik Lacan by možná řekl, že když někdo nemůže být odbojář, alespoň odbojáře imaginárně vyrábí. A když se mluví s bývalými bachaři – musí se na ně alespoň křičet (jsou přece často hluší, že?), ale vypadá to někdy jako výslech. 🙁 Poslouchám každý pořad…
Myslím, že ona vtíravá znělka je také dobrá, Liška by to jistě ocenil, slouží svému účelu jako celý pořad, který se jistě již uchytil i do duší malých dětí na školách, co to musí povinně poslouchat. Našel se nějaký odvážný učitel, který to odmítl jako poplatné době? Pravda nevzniká tím, že jsem o ní sám přesvědčen, nýbrž ze samotné hloubky nejednoznačného poznání.
Přeji Ti, Adame, stejně jako Mikulášovi, mnoho štěstí v boji proti stínům minulosti. Některé bitvy už byly vyhrány, pieta je často na místě. Záslužné jsou to pořady, ale nejsou vedeny snahou nepředpojatou. V tom je zakopaný pes.
Je to někdy těžké, já vím, ale tak jako byl kdysi hrdinou jeden divadelní kritik – myslím na Julia Fučíka, skutečnými hrdiny dneška (i když o to často sami nestojí) se stávají bohužel ti, o kterých Adame s Mikulášem vůbec netočíte… Leží na lavičkách a občas žebrají. Kdo jsou ti hrdinové a oběti v jednom? Proč neznáme jejich příběhy?
Jak to říkal otec František? Oběti „nové tyranie“?
Na případu Palach mi vadila ta recyklace a také to, že je to výklad jednostranný. Za co položil on život, se už nikdy nedozvíme. Možná by dnes hořel před surpermarketem nebo nějakou bankou. Stačilo ale přitom tak málo, dát prostor i jiné straně (nemusí to být jenom ta druhá, jak říkávali latiníci)
V úctě dokonalé znamenám
18.02.2014 (19.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Adam Drda
Mohl bych, prosím,
příležitostně dostat nějaké vysvětlení, proč se nezobrazuje můj nedávný komentář k článku p. Brože? Děkuji uctivě.
05.02.2014 (18.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Omlouváme se.
Abychom zabránili spamovým a podobným hlušinovým vstupům, musí vždy první příspěvek nového diskutujícího schválit editor či administrátor. Právě se tak stalo. Všechny Vaše další příspavky z Vámi uváděné adresy již budou zobrazovány ihned.
06.02.2014 (2.06), , Trvalý odkaz komentáře,