Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Uherskohradišťské filmové hody (No. 1)
Ach! Už zas jest to konečně tady. Stejně jako se oblíbený svátek filmu, zábavy i vzdělávání po roce vrátil do přátelského Uherského Hradiště, tak já se coby dobrý srnec k referování chystám z koryta imaginace své opět píti, abych vás zodpovědně zpravil o zde probíhajících dějích. Zápis vykopávající je kronikou tří prvních, dusných festivalových dní. Nuž pojďme již!
První zprávou budiž bezesporu fakt, že vše podstatné je na svém místě a v nejlepším pořádku. Jen aktuálně rekonstruované Slovácké divadlo (jemuž do přestavby přeji hodně zdaru!) na seznamu promítacích míst tentokrát nahradila Tenisová hala. Nevěřte zlým jazykům, že jest daleko. Z městečka stanového jen necelých minut pět. Navíc je obsazena parádním personálem, jenž nevšedním půvabem i ochotou promptně řešit nejrůznější nastalé zádrhele vyniká, ostatně jako kompletní personál LFŠ. Radost velká a důvod k potlesku. I v letošním roce je pobyt na horké půdě UH kratochvílí veskrze příjemnou. Jak jest na tom aktuální filmové menu?
///
Pátek 22. 7.
Rudý kapitán (Červený kapitán, režie: Michal Kollár, Slovensko, Česká republika, Polsko 2016)
Svou letošní programovou odyseu jsem odstartoval čistě žánrovým dnem, a hned mou první položkou byla ochutnávka aktuálního slovenského mainstreamu s česko-polskou účastí. Rudý kapitán režiséra (a mého skoro jmenovce) Michala Kollára je adaptací románu detektivního hitmakera Dominika Dána, a ve srovnání s tematicky podobně zaměřeným snímkem Davida Ondříčka Ve stínu hravě nad ním vítězí, jak Miloslav Mečíř nad Jaroslavem Drobným. Atmosféra parného léta roku 1992 je budovaná skvostně, v evidentní výrazové spřízněnosti s televizní minisérií Modré stíny Viktora Tauše, který ostatně Rudého kapitána produkoval. Druhou nespornou devizou slovenského napínáku je jeho herecké obsazení: Marian Geišberg v roli kriminalisty Burgera představuje dvojjedinou slovenskou variací komisaře Schimanskiho a jeho parťáka Tannera. Polský představitel hlavního hrdiny Richarda Krauze Maciej Stuhr dokazuje, že mezi potenciálními česko-slovenskými hereckými bijci nemá obdoby. Ladislav Chudík se rolí kněze Janetky důstojně herecky loučí a Michal Suchánek opětovně dokazuje své herecké kvality na nekomediálním poli (v podstatě mi jeho aktuální kariéra částečně připomíná Jiřího Lábuse v devadesátých letech). Nicméně exkluzivní Mozartovou koulí filmu je obsazení Oldřicha Kaisera do titulní role a zejména pak jeho souboj s estébáckou verzí T-tisícovky v podání Maria Kubece. Záporácké kreatury zde obecně fungují jako domácí resuscitace domněle strejcovských mafiánů z prvních řad italské La piovry (Chobotnice). Tím nejméně zajímavým je na Rudém kapitánovi paradoxně jeho zápletka. Dramaturgie snímku však snaživě vyčistila narativní handicapy románové předlohy a vynikající řemeslná úroveň, kterou definitivně pečetí atraktivní kamerová vize Kacpera Fertacze, rázně vykopává detektivku do kategorií Překvapení roku a Radost veliká. Smekám pomyslný slamák a přesouvám se k legendám.
///
Předvečer svátku všech svatých
Předvečer svátku všech svatých (Halloween, r. John Carpenter, USA 1978)
Carpenterův masterpiece Předvečer svátku všech svatých (Halloween, 1978), zde promítaný v parádní sekci Wtf: Point of wiev, jež je věnována subjektivnímu pohledu jako výrazovému prostředku, stárne výrazně pomaleji než Otec Fura i Jiřina Bohdalová dohromady. Michael Myers (samozřejmě spolu s Freddym, Jasonem a Chuckym) zkrátka ještě pořád vládne všem, i když móda se změnila a třeba Jamie Lee Curtisová vypadá v současných Scream Queens snad ještě lépe (a hot!) než tehdy. Více psáti netřeba. Kdo nezřeli jste, urychleně napravte dřív, než vás MM vykuchá jak dýni.
Svůj první večer jsem nemohl filmově zafinišovat jinak než návštěvou biografu Hvězda, kterou v čase půlnočním naprosto ovládlo slavné simultánně překladatelské duo Jíra Fostrá a Samantha Bifidus, který svým neodolatelným, i když v tomto případě místy už přespříliš tlačícím způsobem povýšili dvojici snímků Rogera Cormana, jemuž je věnována letošní půlnoční sekce, na vynikající reminiscenci drive-in campu. Epilogem prvního festivalového dne se pak stala již tradiční návštěva Welcome party v divadelním Vertigo stanu, kterou svými gramofilskými kejkly zcela ovládl proslulý vinilo drásač DJ Miloš Skalka 2.0.
///
Sobota 23. 7.
Sobotu, přiznám se, z velké části věnoval jsem popáteční rekonvalescenci, setkávání s dlouho neviděnými přáteli a samozřejmě i odborným diskusím nad zhlédnutými filmy. Z hlediska tématu jsem se pak rozhodl zaměřit svou pozornost na celovečerní debut a následně pak snímky studentské.
Laputa (r. Jakub Šmíd, Česká republika 2015)
Domácí Laputa však nebyla nejšťastnější volbou. Nijak neupírám režiséru Jakubu Šmídovi, hereckému ansámblu ani kameramanovi a dalším profesím filmařské schopnosti, chyba jest zde zcela a zásadně ve scénáři Lucie Bokšteflové, respektive v jeho neexistující dramaturgii (Lubora Dohnal a dramaturg ČT Kristián Suda). Předkládaná snůška sladkobolných klišé by snad obstála coby synopse nového upoceného výlisku z autorské fabriky Ireny Obermannové, Lenky Lanzové či nějaké podobné zahraniční výtečnice značně pofiderních kvalit, jako generační výpověď selhává ve všech ohledech. Autorce bohužel nedošlo, že pokud v rámci vlastní protimužské vendety popíše všechny místní majitele penisů jako vespolně selhávající podtvory, titulní hrdinka z toho rovněž dobře nevyleze. K filmovému herectví Terezy Voříškové chovám přirozený respekt, ale její filmové Johance bych torturu rozhodně přál. Pekelný pocit brutálního programového failu se naštěstí na následné diskusi podařilo částečně rozptýlit přítomnému herci Jakubu Gotwaldovi, a to za pomoci nekompromisní stand up komiky. Jakube vše Nejlepší k jmeninám a intenzivní díky!
Večer filmově končím vírou v lepší věci příští, v čemž mně opět pozitivně utvrdí studentský maraton na náměstí. Přívětivá náruč Vertigo stanu, jíž v ten večer propůjčen byl Manťákům, pak vyléčila mi poslední polaputní splíny.
///
Neděle 24. 7.
Hory mají oči (The Hills Have Eyes, r. Alexandre Aja, USA 2006)
Ve svátečním čase nedělním pak nemohl jsem zvolit jinak než z filmů ryze výletních a vybral jsem nadmíru pečlivě: Hory mají oči výtečného režijního ekvilibristy Alexandra Ajy jsou přesně tím uměleckým dílem, kam bych bez váhání transponoval Johanku z Laputy. Aja přetvořil remakovanou klasiku Wese Cravena v hyperkinetickou dusně atmosférickou jízdu, jíž nechybí přehršel brilantně vypointovaných nápadů, černého humoru i v mainstreamu takřka bezprecedentní brutality. Radostí řičím a rozradostněn jsem (i když občas i já útlocitně přivírám svá očiska).
///
Kmotr (Ang Padrino, r. Fernando Poe Jr., Filipíny 1984)
Následně opět pokouším svou otrlost a po nutném doplnění pitiva a jídla vyrážím na další z půlnočních projekcí, jež znamená můj úlet ve směru Filipíny. Kmotr (Ang padrino, Filipíny 1984) slavného místního multiprofesníka Fernanda Poea Jr. (představitel hlavní role, režisér, spoluscénárista i producent) je gangsterská variace z telenovelního pekla. Z hloučku diváků jsme do finální 136. minuty zůstali tři. Ale co bychom pro poznání filipínských filmových krás (a následnou referenci) neudělali, že?
Decentní Vertigo kolíbačka pak znamenala definitivní víkendové Good bye.
Pokračování zítra!
Komentáře k článku: Uherskohradišťské filmové hody (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
