Koupit chátrající panství!
Režisér Jan Mikulášek nastudoval v brněnském Divadle Husa na provázku další „klasiku“. Po Shakespearově Hamletovi, kterým na této scéně debutoval, inscenoval Čechovův Višňový sad. S dramaturgickým týmem (Marta Ljubková a Miroslav Oščatka) text radikálně zkrátil a zachoval pouze jádro příběhu. Výrazně tím proměnil tematické akcenty.
Na houpačce Jan Kolařík v roli Gajeva FOTO JAKUB JÍRA
Raněvská (Petra Bučková) přijíždí z Paříže do rodného sídla, aby se odstřihla od zběsilého životního tempa a zapomněla na tragické okolnosti dosavadního života. Všeobecná hodnotová rozklíženost a vyčerpání neustálými večírky ji však zastihne i tam, kde doufala, že se jim vyhne. Raněvská se setkává s rodinou i známými, nevstupuje však do nostalgické atmosféry svého statku. Přichází mezi egoistická individua, do apokalyptického ticha, z něhož vymizela jakákoliv laskavost a pocit sounáležitosti. Na scéně vidíme vybledlé kulisy „televizního akvária“ (scénografie Marek Cpin). Vše prostupuje agónie kocoviny a křeč. Samotný višňový sad je v inscenaci vzpomínkou na hezké časy, které ale zřejmě žádná z postav nikdy neprožívala. Dlouhý pás fotografií rozkvetlého stromořadí umístěný v zadním prospektu je jeho jedinou evokací. Nábytek nakupený v rohu i poházené matrace naznačují, v jak neutěšeném stavu se sídlo i jeho majitelé nacházejí. Svoji bědnou existenci přiživují věčným řáděním na večírcích. Nejedná se však o noblesní sedánky v zahradě, ale brutální živočišné mejdany. Všichni si užívají, dokud mají za co, neboť nad důvodem proč už dávno přestali přemýšlet.
Kromě Raněvské se vrací i její dcera Aňa (Eliška Fuksová), která si od pařížské „divočiny“ potřebuje odpočinout stejně jako matka. Ve středu zdevastovaného uvítacího výboru stojí bratr majitelky, obhroublý i truchlivý alkoholik Gajev (Jan Kolařík). Omšelý rodinný portrét dotváří zmatená a možná trochu retardovaná Varja (Anežka Kubátová). „Přátelé“ a zaměstnanci Raněvských doplňují panoptikum emocionálně nestabilních a depresivních nešťastníků. Vedle málomluvné Charlotty (Ivana Hloužková) si svou pevnější pozici hledá účetní Jepichodov (Ondřej Jiráček). Asociální smolař soutěží s narcistním a rozhýřeným sígrem Jašou (Martin Donutil) o přízeň tajuplné, cynické Duňaši (Gabriela Štefanová). Mezi časté návštěvníky společnosti patří také hrabivý soused a kleptoman Piščik (Vladimír Hauser) a vyhořelý intelektuál Trofimov (Milan Holenda). Všemu se posmívá šklebem sadistického exekutora šmelinář Lopachin (Robert Mikluš). Nemohoucí Firs (Pavel Zatloukal) mlčí a bez možnosti bránit se umírá jako tiché memento všeho běsnění, prázdnoty a neúcty.
Mikulášek tematizuje systematickou destrukci vztahů i roztáčení dluhové spirály. Analyticky komentuje společnost, jejíž finanční i emocionální kapitál se nachází ve stavu značného přečerpání. Postavy nemají společné téma hovoru, bezděčně vedle sebe existují ve striktně ohraničeném světě, jehož chladnou, nepřístupnou rampu překročí pouze jednou – symbolickým odhozením veškerého odpadu ze scény. Mikulášek atmosféru buduje studeně, s odstupem. Stejně se k sobě chovají jednotlivé postavy. Nemluví spolu a do vzájemné interakce se dostávají buď mimoděk, nebo naopak s invazivní agresí. U postav, které režisér prokresluje ostrými střihy a střídáním extrémních poloh, vyplouvají frustrace jasněji. Fascinujícími proměnami přechází Trofimov Milana Holendy. Z přešlechtěného intelektuála se obratem mění v opovrženíhodného sadistu. Jeho sebeprezentace coby kultivovaného scholastika, který se svým oponentům snaží odporovat sofistikovanou diskusí, taje ve chvíli, kdy se o něm hovoří jako o „věčném studentovi“ či když dochází k jeho fyzickému napadení. Absolutně ztrácí jistotu a jediným východiskem, jak slabost kompenzovat a dokázat si nějakou dominanci, zůstává násilí na ženách. Obzvlášť brutálně útočí na Aňu, aby jí dal najevo své „poněkud specifické“ city. V ostrých střizích se vyjevuje také chování dalších postav. Gajev Jana Kolaříka neustále přehodnocuje svůj vztah k sídlu, sadu a hlavně penězům. Co je pro něj podstatné kromě vlastní osoby? Jeho sestra? Raněvská nemá své zoufalství kam směřovat. Její figura se kombinací posttraumatických stavů a vypjatých psychotických promluv příliš rychle vyčerpává. Podobně Lopachin je až příliš jasný ve svém antihrdinství. Nic mu v pletichaření a následnému převzetí moci nebrání.
V inscenaci není nikdo šťastný a utrpení postav se vyjevuje pohříchu zábavně. Příkladem může být skvostně provokativní scéna, v níž Charlotta a Piščik přecení svoji alkoholickou výdrž. Čechovovské tragikomice je nejblíže stylizace Jepichodova v podání Ondřeje Jiráčka. Vše směřuje k jeho ztrapnění. O to komičtější je každá snaha zaujmout Duňašu, která se pohybuje jako přízrak. Jepichodov má problém vůbec ji oslovit, natož svůj cit obhájit. Zároveň zvýrazněný věkový rozdíl mezi ním a Jašou celou linii ještě komplikuje. Mikulášek rozbíjí drama do drobných, mnohdy bolestných scének, kterým se ale poněkud cynicky „vysmívá“. Stejně tak textu, který je pro něj prostředkem k další ironické vizualizaci. To, co provádí s Čechovovými postavami, není destrukce předlohy, ale radikální posun od malebné a „hezké“ melancholie ke skepsi, hnusu a větší nejistotě. Jedno však zůstává jisté pro každou dekádu. Lopachin sad získá vždy, ne vždy ovšem za stejné peníze.
Divadlo Husa na provázku Brno – A. P. Čechov: Višňový sad. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Marta Ljubková, Miroslav Oščatka, výprava Marek Cpin. Premiéra 16. listopadu 2012.
Komentáře k článku: Koupit chátrající panství!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
