Naděje, nebo konec?
Východočeské divadlo Pardubice se pokusilo na Malé scéně dokázat, že Samuel Beckett je něčím víc než jen respektovaným klasikem, který sice obsadil místo v encyklopediích, ale se současným hledištěm rezonuje sporadicky. Zvolilo si k tomu jeho Šťastné dny, které navíc nabízejí mimořádnou příležitost pro zralou hereckou osobnost dámské šatny.
Winnie (Zdena Bittlová) uvězněná za stolem FOTO JOSEF VOSTÁREK
Hostující režisér Juraj Augustín ji v osobě Zdeny Bittlové k dispozici měl, ovšem už na začátku jí zvolenou scénografií mnohé zkomplikoval. I když Beckett své texty opatřil podrobnými scénickými poznámkami, inscenátoři se jich samozřejmě nemusí držet. Musí však zvolit takové řešení, které by odpovídalo krajní, osudové a neřešitelné situaci. Augustín vyšel z interiéru Malé scény, ale nápad zapasovat herečku za dlouhý robustní stůl, byl nešťastný. Opravdu se nelze divit Winnií zmiňované okolojdoucí dvojici, která nechápe, proč ji z něj nejde vyprostit. Zvláště když herečka na děkovačku klidně vykročí z dvířek, které její partner jednoduše otevře. Snaha podtrhnout absurdnost Winniiny existence je sice zřejmá, ale kupodivu toto „odreálnění“ původně předepsané hromady hlíny nebo písku přináší nebezpečí jakéhosi kuchyňského naturalismu. Žhnoucí poušť je pak značně formální, slunečník jako by se stával zbytečnou rekvizitou, beckettovská pustina duší se nekoná. Slovo kuchyňský není náhodné, vlastně tak často vypadá dialog obou postav (o dialog jde, i když manžel Willie mlčí).
Režisér se zřejmě snažil o podtržení kontrastu zdánlivě běžného výseku manželského života – „normálního“ existování obou postav s nenormální situací. Augustín proto často žene herečku do polohy civilně vypravěčské, méně empatické, komandující manželky, ale bohužel tak zastírá chvíle nejistoty této postavy, kdy musí přesvědčit především sama sebe o šťastně prožitém dni, nepropadnout depresi a s novou energií překonat omezující podmínky.
Herečka kvalit Zdeny Bittlové by si jistě zasloužila plastičtější interpretaci. Měla by především víc vycházet z osobnosti herečky, aby se nestávala jen vybroušenou deklamací. Někdy se to daří, zvláště na začátku, kdy se může opřít o své ženské propriety, nebo ve chvílích, kdy na povrch vybublá trocha humoru. Problematický je však její vztah s Williem, protože postrádá intenzivnější cit. Kromě toho, že je Willie Winnie dirigován, zůstává jejich vzájemný kontakt zaklet jen v pohybových kreacích Martina Mejzlíka. Náznaky emocí se objevují spíše ve vizuální rovině, když se Willie jako neohrabaný brouk marně snaží zdolat hmotu stolu. Režisér nenechá Winnie zapadnout až po krk, kdy už si nedosáhne ani na svou kosmetickou taštičku a zůstávají jí pouze její vzpomínky a fantazie. Bez toho se však její monolog proměňuje jen v poněkud jednotvárné vyprávění, byť provedené dokonalou hereckou technikou.
Po pauze, která se zdá skoro zbytečná, už není kam herecky situaci gradovat. A nevýrazná je i pointa inscenace, jako by otázka, zda tento obraz lidské existence (nejen ženského údělu, jak text bývá často chápán) znamená naději, nebo konec, vůbec nebyla divákovi položena.
Východočeské divadlo Pardubice – Samuel Beckett: Šťastné dny. Překlad František Vrba, režie Juraj Augustín, dramaturgie Jan Krupa, scéna Ján Augustín, kostýmy Anna Petříková. Premiéra 10. a 11. října 2015 na Malé scéně ve dvoře.
Komentáře k článku: Naděje, nebo konec?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
