Přežije jen Shakespeare
Moravské divadlo Olomouc vsadilo v letošní sezoně na klasiky – po Goldoniho Sluhovi dvou pánů a Maryše bratří Mrštíků se v repertoáru objevil Shakespearův dánský kralevic. Na zdejší jeviště jej po pětatřiceti letech vrátil umělecký šéf činohry Michael Tarant. Roli prince Hamleta svěřil dlouholetému členu olomouckého souboru Petru Kubesovi.
Jiří Nebenführ, Petr Kubes, Ondřej Černý a Matěj Vaniš v olomouckém Hamletovi FOTO JIŘÍ DOLEŽAL
Ke klišé recenzentského slovníku patří noticka, že děj nejznámější alžbětinské tragédie není třeba představovat. Pro Tarantovo nastudování to ovšem platí beze zbytku. Vůči předloze citlivé, snad až přecitlivělé. Touha předvést všechno, co napsal Shakespeare, inscenaci víc ubližuje, než pomáhá. Chybí klíčový interpretační moment, vlastně v ní chybí nějaký výraznější moment vůbec.
Tarantovo pojetí je v podstatě konzervativní a prvky, které bychom mohli označit za inovativní, působí spíše naivně. A to nejen velká bílá plachta, pomyslně skrývající mrtvé a zavražděné, ale především hudba a světelné efekty. Divoké burácení a ostré modré blýskání převracejí nejvypjatější scény nechtěně do roviny parodie. S pozoruhodným nápadem přišel scénograf Jaroslav Milfajt, když vytvořil vysokou otáčivou kovovou konstrukci, která univerzálně poslouží jako ochoz, úkryt v ložnici nebo hřbitov. Až se chce říct, že je univerzální a v kontextu této inscenace moderní přespříliš – herci se po ní sice pohybují s bravurou, přesto se nelze ubránit pocitu, jako by do inscenace ani nepatřila – nebo by ji stejným způsobem bylo možné použít v mnoha dalších. Kostýmy na pomezí historických a moderních odpovídají celkové koncepci – nepřekvapí. A Hamlet v černém se pomalu stává inscenačním klišé…
Petr Kubes prince představil jako znuděného mladíka, od začátku pesimistického, bez iluzí. Hra postupujícího šílenství mu ale (alespoň při premiérovém uvedení) sedla mnohem lépe, a tak až v druhé polovině definitivně přesvědčil, že byl pro titulní postavu dobrou volbou. Zato Ofélie Anny Stropnické vstupuje v kontrastu k Hamletovi na scénu bezelstná a naivní, a to i v hereckém projevu. O to víc překvapí, když ji herečka postupně a nenásilně promění ve zlomenou a všemi zneužitou bytost. Snad by byl její konec divákovi jasný, i kdyby jej neznal, i kdyby nebyl explicitně vyřčen. Mileneckou dvojici přesvědčivě doplňuje především Stanislav Šárský jako Polonius a Vojtěch Lipina v roli Hamletova přítele Horacia. Problém nastává až u královského „rodičovského“ páru – zatímco Tarantova prezentace Gertrudy i herecký výkon Naděždy Chrobokové-Tomicové působí, jako by Hamletova matka byla spíš do počtu, padoušství zlosyna Claudia je bezmezné, hnané do extrémů. Nejspíš proto byl místy přepálený i výkon hostujícího Josefa Vrány.
Jestli si ale všichni protagonisté dali na něčem zvlášť záležet, šlo o práci s textem. K začátkům zkoušení tvůrci dokonce přizvali Martina Hilského, jehož překlad použili a nechali vyniknout. Hilský navíc propůjčil hlas duchu mrtvého krále. (Škoda jen, že záznamu bylo na premiéře velmi špatně rozumět, po technické stránce bude v inscenaci rozhodně co zlepšovat.) Olomoucký Hamlet se do dějin českého divadla zřejmě nezapíše, přesto mu ve zpracování nelze upřít jednu věc, totiž zodpovědný přístup k textu. Pokud Michael Tarant nic nového nepřináší, alespoň nezabíjí Shakespeara.
Moravské divadlo Olomouc – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský. Režie Michael Tarant, dramaturgie Markéta Machačíková, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Klára Vágnerová, hudba Jan Jirásek, pohybová spolupráce Jiří Pokorný. Premiéra 18. dubna 2014.
Komentáře k článku: Přežije jen Shakespeare
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
