Smrt stojí ve tmě
Jedna z optimálních cest, jak nastartovat vnitřní aktivitu, je pochopit, že můžete v kterémkoli okamžiku zemřít, je citát Georgije Gurdžijeva, vysoce zajímavého tanečního mystika počátku 20. století. Tanec a motiv smrti k sobě odjakživa inklinují; tanec má vůbec emocionálně blízko jak k prožitku smrtelnosti, tak i prožitku nesmrtelnosti. Jozef Fruček z řecko-slovenské choreografické dvojice RootlessRoot tento fakt pochopil a prožil, a ve spolupráci s Lindou Kapetaneou vytvořili pro taneční skupinu DOT504 inscenaci s povzbudivým názvem You Are Not the One Who Shall Live Long (Ty teda nebudeš žít moc dlouho).
Předobrazem byla Inanna – ženské božstvo a ztělesnění protikladů FOTO PETR OTTO
Fruček nehodlal ponechat na fantazii diváka, o co se s ním chce podělit. Vytvořil texty, které zazní (v angličtině) v průběhu představení. První monolog svěřil Pavlu Maškovi, dlouholetému členu souboru Ultima Vez Wima Vandekeybuse. Stojí u mikrofonu, vysoký, usebraný, hubený, přepadlý. V tmavém formálním obleku přednáší vážně a velmi uvěřitelně Fručkovy myšlenky kroužící kolem smrti. Je to scéna fascinující ve své nehybnosti; je v ní cosi Dostojevského, jako by ta postava stála v noci pod lampou někde v Petěrburgu a rozmýšlela o sebevraždě. A už se k ní také schyluje; respektive tanečník se schyluje – pomalu a dlouze se nachyluje na bok, divně, proti zákonům přitažlivosti, schází se snad takto ze světa? Ano, nepochybně, mladý muž se nachýlí, až pomalu, ale jako magnet přilne obličejem k zemi.
Další obraz, který vystoupil ze tmy, byl také z literatury; komiksové. Neohrabaný robot zanechá za sebou otázku k rozluštění, jak to mají ve zvyku snové obrazy. Tvůrci toto snové vynořování imitují, a tak vyklouznou ze závazku jednoznačného smyslu choreografické výpovědi; poukazují jak na imanenci tanečního aktu, tak na to, že umělec je médium pro vzkazy z neznáma.
RootlessRoot si dávají záležet na exkvizitním obsazení tanečníků. Vedle Pavla Maška tu figurují belgický tanečník Nathan Jardin a Švéd Knut Vikström Precht, známí nám z předchozí úspěšné taneční inscenace stejné tvůrčí dvojice Collective Loss of Memory. Ovšem hvězdou představení je korejská tanečnice Hyaejin Lee, kterou jsme už mohli vidět v epizodní roli v předešlé inscenaci RootlessRoot – v Europiu.
Působí již svým asijským typem, který nás Evropany oslovuje až magicky, jako maska. Především je to tanečnice bez jakýchkoli výrazových předsudků; vrhá se do nejbizarnějších pohybů těla, nejbizarnější mimiky, pouští na špacír nejpodivnější nápady svého těla a mysli, je jako posedlá, jako samuraj, je jako z plastelíny, je jako metamorfozující hmyz. Je to, po čem toužil Edward Gordon Craig a co jsme dosud pokládali za nesplnitelnou utopii – Hyaejin Lee je Craigova „ideální nadloutka“!
Kdesi v prvních úvahách tvůrců nad touto postavou byla – jak se Jozef Fruček svěřil novinářům – Innana, sumerský předobraz ústředních ženských božstev Východu. Jako všechna archaická božstva byla ztělesněním protikladů. Také tanečnice Hyaejin Lee je ztělesněním protikladů, které jí nadouvají a kroutí tvář, které činí její tělo jednou ostrým sekáčkem, jindy nafukovacím balonem. Vskutku, vyzařuje z ní až cosi nadlidského, numinózního a prastarého. Je to příroda ve svých strašlivých protikladech.
Muži kolem ní zneucťují její doširoka rozevřená, elastická, přizpůsobivá ústa. Němý výkřik bolesti, neslyšný hlas, tlumočí za ni jeden z mužů. Jiný muž jí cpe do úst bílou papírovou buničinu, její ústa pak vypadají jako upíří. Papír si nacpou do pusy všichni, co z toho vyplývá??? – Vyplynula z toho další vychytaná taneční variace.
Styl RootlessRoot klade na tanečníky velké nároky a dovoluje jim se virtuózně předvést. Tato virtuozita ovšem také přináší spoustu rozhojňujících tvarových objevů čili emocionálních významů. V tomto systému pohybů, působí tanečníci zcela přirozeně, jsou v souladu s přirozenými instinkty a spontánními reakcemi pohotového a odhodlaného těla.
Kompoziční strategie tohoto díla je jednoduchá a účinná. Choreografové vytvářejí silné individuální výpovědi ve spolupráci s tanečníky, sóla a dua, která k sobě bez obalu přirážejí, ať si sama dělají navzájem ozvěnu. Velkou pomocí je jim nízká světelná hladina. Husté šero, které na jevišti vládlo, vydražovalo i znejišťovalo cokoli, co se v něm na jevišti objevilo. Tato choreografická kompozice by se mohla jmenovat: „to, co vystupuje ze tmy“. Jak se máte o přeludy ze tmy kriticky otřít? Tvůrci tak beztrestně házejí divákům návnadu na udici (sežrali jsme to i s navijákem).
DOT504 – Jozef Fruček a Linda Kapetanea (RootLessRoot): You Are Not the One Who Shall Live Long. Premiéra 23. listopadu 2016 v Jatkách78.
Komentáře k článku: Smrt stojí ve tmě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
