Divadelní noviny > Burza Kritika

Zahradní slavnost, Národní divadlo (kritické teze)

Je to hodně zvláštní rozhovor – mladého Václava Havla a středňáka Dušana Pařízka nad padesát let starou hrou: Zahradní slavností. Setkání hravého optimisty a hořkého skeptika.

Před půl stoletím začínala slavná šedesátá léta a přemoudřelý technik Divadla Na zábradlí si řekl, že je nejvyšší čas začít si z velkohubého režimu dělat srandu. Inspirován svobodným duchem Ivana Vyskočila napsal jízlivě vtipnou hru, při níž se diváci mohli řezat smíchy. Dneska už nám smích pomalu dochází,  tak jako naděje, víra či dokonce láska spolu s vizí, že se snad blýská na lepší časy. Pařízkova Zahradní slavnost je vlastně dost smutná sranda.

První dějství, kdy Pludkova rodina vysílá do světa Huga Pludka, aby jí zajistil v rámci stávajícího režimu zabezpečenou existenci, nezestárla ani o minutu. Eva Salzmannová (Božena Pludková)  zpívá jako operní diva milostné vzpomínky na Luhačovice, Alois Švehlík (Oldřich Pludek) rozparáděně tančí, Martin Pechlát (Hugo Pludek) odchází do království fráze dobýt šachový trůn, Roman Zach (Petr Pludek) si za bicími a s kytarou žije svůj život „buržoazního intelektuála“, na scénu vbíhá Johanna Tesařová (Amálka) s hláškou Paní, nesu vám telegram a pak si ještě s Evou Salzmannovou užijí – u Havlova textu nevídáno neslýcháno – malé herecké extempore. Zdálo by se tedy, že nás čeká veselý večer.

Kromě citu pro hudební složku (Roman Zach) si režisér Pařízek přinesl z Divadla Komedie do Stavovského divadla nelítostné vidění, krutou přesnost a tiše ironický posměch. Druhé dějství při rozsvíceném hledišti ovládne dvojice likvidačních tajemníků – Jaromíra Mílová a Jan Bidlas spolu se suverénním zahajovačem Ferdou Plzákem Vladimíra Javorského.  Jeho výkon stojí za zmínku. Dlouho jsem neviděl, aby herec dokázal ve své postavě tak nenuceně propojit původní karikaturu s její současnou podobou. Dnešní moderátorský bavič a někdejší estrádní vlezdoprdelka jednou jsou! Diváci se smějí, ale bůhví čemu. Ta Javorského figura nás protáhla kanálem lidové zábavnosti.

Krátce řečeno, Pařízek přistoupil k Havlově hře jako ke každé jiné. V jejím zájmu se dopustil několika úprav, které text vybrušují jako sečnou zbraň. Kupříkladu vypustil postavu Ředitele Zahajovací služby, a proč ne. Doba je jinde. Dneska veškerý marasmus vychází jenom z nás, naše Zahradní slavnost trvá už třiadvacet let a ne že bychom se jenom bavili. Havlův smích a nakažlivou chuť pošklebovat se naší poslušnosti, strachu a stádnosti Pařízkova inscenace zprostředkovala dokonale.

Hodnocení: @@@@ 1/2

Stavovské divadlo (ND) Praha – Václav Havel: Zahradní slavnost. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, dramaturgie Daria Ullrichová, Jan Tošovský, hudba Roman Zach. Premiéra 13. června 2013.

/Úplný text vyjde v týdeníku Reflex. DN chystají v nejbližším čísle 13 celostránkovou recenzi Milana Uhdeho/

Videotrailer k inscenaci: http://youtu.be/0s9_VX42QlM

 

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 14. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zahradní slavnost, Národní divadlo (kritické teze)

1. Vladimír just

   

   Jo, vidím to zhruba taky tak,
   meritorně s tím, co píše Richard, nelze než souhlasit. Až na pár drobností.

   1) Posuzovat, zda hra „nezestárla“ (či naopak „zestárla“) v prvním nebo v jiném dějsví o minutu nebo dvě je trochu mimo mísu. To bychom mohli cum grano salis posuzovat leda tak, kdybychom se nalézali v éře vzorně reprodukčního, echt „dramatického“ divadla chápaného jako přísně věrné tlumočení textu – leč my se (naštěstí) už přes půlstoletí nalézáme v éře post-dramatického či autorského divadla (a Pařízek, který si klidně lajsne škrtnout v Havlovi celou, mimochodem v hierarchii daného modelu dost klíčovou, postavu, je toho přímo kabinetním příkladem). Má na to plné právo, ale potom ve výsledku posuzujme „aktuálnost“ Pařízka, nikoli Havla. Jediné, co můžeme v daném případě relevantně posuzovat, je razantní úprava a koncept, nikoli původní text. Leda že by kritik posuzoval aktuálnost či neaktuálnost textu z programu, nikoli prizmatem Pařízkovy inscenace, leč to evidentně nečiní.

   2) Pasovat mediální zkratkou hned v úvodu Havla – oproti „hořkému skeptikovi“ Pařízkovi – na „hravého optimistu“, to jsem si musel číst 2x až 3x, není-li řeč o úplně jiném autorovi. Například o Švandrlíkovi, Kainarovi, Miloši Macourkovi nebo Jiřím Žáčkovi? Viděl jsem v životě asi 9 Zahradních slavností, ale absolutně žádná – stejně jako absolutně žádný Havlův text – se mi do šuplíku „hravého optimisty“ nevejde. Klidně bychom obě charakteristiky mohli obrátit, a sedělo (resp.vůbec nesedělo) by to přesně stejně.

   3) Jak naznačeno, je-li hra (a píše-li se tak o ní opakovaně i v programu), příkladem modelového příběhu hrdinovy karierní cesty mocenskou hierarchií až k „dobytí Zámku“, pak nápad škrtnout v mocenské hierarchii vrcholek a přesunout jeho repliky z šéfa na slouhu systému (tj. na Plzáka) považuji od upravovatelů za dost nešťastný (hodlal jsem důvody podrobněji paralelně rozvést i v tištěných DN, odkazuji tímto aspoň na LN).

   4) Míní-li recenzent oním rozkošně přidaným extempore mezi Salzmannovou / Pludkovou a Tesařové / Amálkou větu „To nic děvče. Já když jsem začínala, dostávala jsem ještě menší role“, pak upozorňuji, že přesně toto je už u Havla. Míní-li něco jiného (nenapsal ovšem co), pak se předem omlouvám za svou nedovtipnost a tuto poznámku mažu. Nemažu však, že stejně je u Havla na tomtéž místě zmínka exponující motiv domovníka (Amálka je jeho dcerou), kterou úprava vynechává, a přitom neznámo proč ponechala tento motiv „vytrčeně“ zaznít v závěru. Takovýchto drobných nedůsledností je v úpravě i v jevišní interpretaci bohužel víc, a opět mi nezbývá než odkázat čtenáře DN na LN.

   Ale, a tady se s Richardem E. asi shodnu, vzhledem k pozoruhodnému celku ryze dnešního jevištního uchopení slavné předlohy jde spíše o detaily (nazval-li Richard své zamyšlení kritickými „tezemi“, to moje jsou „kritické hnidy“), ergo: ve finále se s hodnocením R.E. ztotožňuji. A přidal bych asi ještě půlbodík.

   16.06.2013 (2.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Michal Zahálka

     

     Ad 4): možná se to liší reprízu od reprízy,
     ale dnes večer za Vámi citovanou dvojicí replik pokračoval tenhle metadivadelní dialog ještě hodnou chvilku žertíky na téma, že Johanna Tesařová už taky není zrovna začínající herečka.

     17.06.2013 (23.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Jakub Škorpil

       

       což se ale stalo,
       byť tak nějak rozpačitě zašumlováno, i na čtvrteční repríze.

       18.06.2013 (0.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Pařízkovu inscenaci
   považuju za přelomovou v interpretaci Havlových her. Nejen oním velkým škrtem jedné postavy, ale především chladně analytickými režisérskými postupy, jež jsme navyklí vídat spíše u inscenací textů Handka nebo Bernharda. Způsobem, jak nechává znít jazyk mimo dramatické dění, jež jako by plyne téměř bez vlivu toho, co se říká, odkazuje Pařízek až k Elfriede Jelinek a postdramatickým textům.
   Přesto přese všechno mi ale obsazení Johany Tesařové do role Amálky přijde jako herecky ani situačně neobhájená schválnost. Vůbec mi ono „extempore“ mezi Salzmannovou / Pludkovou a Tesařovou / Amálkou nepřijde rozkošné, ale ani absurdní či zrůdné. Možná kdyby byla Amálka hrána mužem, anebo byla v jiném kostýmu, méně infantilně dětském…
   Obdobně ne úplně ideální mi přijde i Eva Salzmannová v roli matky. Příliš postavu a její jednání a stavy ilustruje, příliš „hraje“. Byly chvíle, kdy jsem si na jejím místě představoval Jitku Smutnou, která mi typově přijde k (v této inscenaci skvělému) Aloisu Švehlíkovi vhodnější. U ní by ta přehnaná gesta (nejen k Hugovi, ale i k Petrovi) nevadila. A Salzmannová by pak mohla hrát Amálku…
   /V bodících se s Richardem shodnu./

   18.06.2013 (3.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. richard erml

   

   Předesílám,
   že v zásadě souhlasím se všemi čtyřmi body Vladimírových (Justových) poznámek. Takže jen přípodotky.
   Samozřejmě, že věta „nezestárla ani o minutu“ je trochu blbá a omlouvá mě jen to, že je psána jazykem Reflexu. A že hned po prvním dějství? Zkrátka jsem premiéru tak popisoval, dějství po dějství.
   Ad 2. Havel byl podle mě hračička, v mládí zvlášť, viz i jeho básničky. Optimista – pesimista, ano, to je mediální zkratka, kterou jsem chtěl srovnat nejen povahy, ale hlavě dobu: tu dnešní a začátek 60.let.
   Ad 3/ Má pravdu Vladimír (v LN), že vypuštěním postavy ředitele to v inscenaci trochu drhne, ale za pokus to stálo, nebo ne?
   4/ Extempore je přece to, když se herci chytnou nějaké záminky a začnou ji rozehrávat. Ano, v Havlově ona věta je a herečky ji sebeironicky rozvíjejí, pěkný moment, ne?

   Jiný přístup
   mám k poznámkám Vladimíra (Hulce). Nejde o jeho hodnocení Salzmannové, to je jeho vkus a názor. Ale podle mého jsou úvahy, kdo by její roli mohl zahrát lépe, zcela mimo mísu. Před mnoha lety jsem byl v divadelním klubu za podobnou publikovanou úvahu málem herci lynčován (právem) a od té doby si na podobná doporučení dávám bacha.

   19.06.2013 (14.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Vladimír Hulec

   

   Šlo mi
   o typové obsazení role, nikoli polemizovat o tom, kdo by tu či onu postavu zahrál lépe. To možná nelze tvrdit, ani kdyby herečky onu roli alternovaly. O úvahách, že někdo ztvárnil danou postavu „lépe“, mám obecné pochyby. Myslím, že to jen málokdy lze takto posuzovat.

   19.06.2013 (15.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Hana Prošková

   

   Právě jsem se vrátila
   z pražské Zahradní slavnosti, součásti brněnského Trialogu 2014. K předchozím jen malou poznámku. Připadalo mně, že přemíra jevištních akcí Havlův text překrývá a nedává mu vyniknout tak, jak by zasloužil.

   03.02.2014 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ