Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

Čtvrtku na Hronově dominovala Olga (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí, což inscenace do té míry recenzovaná, že není třeba o ní psát (ale inspirace to byla, i ve smyslu toho, jakou péči třeba věnovali přenesení inscenace do jiného prostoru).

Spektrum pohledů zkoumajících naši západoevropskou kulturu a identitu rozšířila inscenace Já jsem Lucien podle novely Jeana Paula Sartra Mládí vůdce v provedení brněnského divadla Reverzní dveře. Sartrův text z roku 1937 nabízí ve vývoji Luciena přehlídku duchovně formativních proudů dvacátého století (psychoanalýza, marxismus, surrealismus, existencialismus). Chlapec se narodí jako jedináček v buržoazní rodině, je s ním dlouho zacházeno s přehnanou něžností a doslova jako v peřince, přiznává si oidipovský komplex,vyrovnává se se školou a svým vlastně lhostejným vztahem k vědění. Od otce se učí pravidlům vedení firmy a od kamaráda kritice kapitalismu, abychom pak zjistili, že jeho ochota přiznat dělníkům rovnost v právech dost brzy naráží na limity jeho bytostné nadřazenosti. Udělá dvojí zkušenost se ženou – jako mladý pán se služkou a později s milenkou z lepších kruhů (mezitím jednu přebere kamarádovi v baru). U Sartra potká surralistického guru a oddá se s ním homosexuálnímu vztahu a v závěru se přiklání k fašistům a antisemitům. Chce vést národ jako Panna Orleánská. Poslední větou novely je, že by si měl nechat narůst knírek (Sartre byl v roce 1937 opravdu jasnozřivý a geniálně předvídavý, škoda, že po válce ztratil kritický úsudek ve vztahu k komunistickému Sovětskému svazu).

Jedinou sólovou postavou, nemající žádné místo v chóru, je Lucien. FOTO archiv

Tato „velice francouzská“ látka skvěle doplnila „velice bristkou“ látku Goldingova Pána much – zdá se, že kulturní podstata západní Evropy amatérské divadelníky zajímá. Škoda, že na Hronově v podobně průzračné podobě není nic německého, aby se to uzavřelo do trojúhelníku. To ale není výtka.

K inscenaci: ta postupuje metodou kolektivního herectví a jevištní výtvarné metafory a symbolu, jimiž vytváří na jevišti různé obrazy a incenaci drží v distanci od činoherní tendence k situaci a jednání postav. Jedinou sólovou postavou, nemající žádné místo v chóru, je Lucien. Mně to neustálé hemžení připadalo trochu infantilní a zbytečné. Analýza procesu, kterým se rodí z nenápadného a ničím nezajímavého ani nijak chytrého hošíka z dobré rodiny, se tím kolektivním pohybem nabourává a ve významu oslabuje.

To neustálé hemžení mně připadalo trochu infantilní a zbytečné. FOTO archiv

Soubor je velice zkušený, jsou to vesměs absolventi dramatické výchovy na JAMU v Brně, a herecky zdatný. Inscenace je výtvarně elegantní (i v tom je „francouzská“), jen se tím jevištním hemžením vlastně vyhýbá podstatě Sartrova textu. Pak to vypadá – a možná to i tak chtěli – že to je jakýsi privátní příběh, který se může stát komukoli kdekoli. Jenomže touhle obecností se pomyslný prst, který se skrze Sartra dotýká naší současnosti, trefuje jen přibližně.

///

Více o letošním 87. JH na i-DN:

Tip: 87. Jiráskův Hronov

…

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

…

Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

…

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)