Těžký život idolů v Čechách
Při příchodu do funkce uměleckého šéfa Švandova divadla vyhlásil Dodo Gombár speciální program pro Studio – prezentaci aktuálních témat, bezprostřední reakce na situaci ve společnosti, reflexe konkrétní události, uváděných do nadčasového kontextu.
Na scéně dominovalo kýčovité narůžovělé srdce FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Země Lhostejnost je přímo exemplárním příkladem těchto snah. Stal se první částí volného cyklu „nesvatí“, zabývajícím se českými osobnostmi 20. století. V trojici Egon Bondy, Jan Balabán a Karel Kryl je právě poslední jmenovaný příkladem hrdiny vskutku lidového, kterého si přivlastnily v dobách minulých všechny vrstvy společnosti. Na jeho tvorbu za normalizace má každý (zejména z nás starších) své vyhraněné, osobní vzpomínky, a tak není divu, že mnozí prostě vědí nejlíp, kým Kryl byl, a kým naopak nebyl. Právě od toho se může odvíjet pohled na toto představení, resp. jeho hodnocení. Z mého pohledu má Země Lhostejnost sílu v tom, že nevnucuje jednostranný pohled, dotýká se Krylovy osobnosti s úctou, hravostí i ironickým nadhledem. I když scénář Dodo Gombára a Libora Vodičky hodně cituje z Krylových esejů, ukazujících, že mnohé z jeho postřehů byly jasnozřivé a předvídavé, nechává na divákovi, aby si je komentoval podle svých momentálních zkušeností. Podobně jsou prezentovány i Krylovy písně – některé zazní v originále, jiné ve zlidovělém „táborákovém“ pojetí, ale je nabídnuta i možnost využití (či zneužití) známé písně (tlampačové vykřikování úvodní pasáže Bratříčka v kontrastu s úvodní kritikou současných naštvaných občanů) či tvůrčí si pohrávání s Krylovými texty a hudbou (skvělé voice-bandově a pohybově zvládnuté číslo Strejček Strach a Teta Obava). Zkrátka nepřijdou ani legendy (scéna umírání básníka v sobě má jistý patos, ale „puklé srdce“ si přidáme jen tehdy, pokud známe legendu). Nejzajímavější je právě neustálá konfrontace legend a skutečnosti, a tím i nenásilného komentáře, jak se v Česku zachází s idoly. Když se to hodí, zbožšťujeme si je, ale stejně ochotně je zatracujeme a házíme na ně odpovědnost za své neúspěchy, i když oni se v podstatě nemění. Někdy se tedy patos může zdát vhodný (viz porevoluční vzkaz: Karle, už neryjeme držkou zemi…), jindy nežádoucí (Karle, raději zpívej!). Je sympatické, že podoba lidového barda není jednoznačně dána (jsou jím tak trochu všichni přítomní herci, ale i diváci), a tím se stává univerzálním. Dominantní scénické prvky, kýčovité narůžovělé srdce (silně podobné tomu uplácanému ze svíček zapálených na památku Václava Havla) a papundeklová hlava koně sv. Václava, stejně jako závěrečná pointa, kdy je „bard“ svlečen ze svých šatů, navlečen do sametového nepadnoucího oblečku a „archivován“ uvnitř srdce, jsou vhodným a vtipným komentářem k ordinérnímu hospodskému sentimentu spojenému s mnohdy zlou kritikou idola, který se stává antihrdinou, reprezentantem našich nesplněných nadějí, ale také trochu smutnou připomínkou toho, že si za to vlastně můžeme sami. Zajímavý a ojedinělý příspěvek k tématu politické divadlo u nás.
Hodnocení: 4,5
Viz také Zmatená deziluze o Krylovi i o nás od Marie Reslové (hodnocení 2)
Švandovo divadlo – Dodo Gombár, Libor Vodička: Země Lhostejnost. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Lucie Kolouchová, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, výběr hudby Dodo Gombár. Premiéra 5. října 2013.
Komentáře k článku: Těžký život idolů v Čechách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
