Divadelní noviny > Burza

Zemřel Jan Steklík

Jan Steklík

5. 6. 1938 Ústí nad Orlicí – 11. 11. 2017 Ústí nad Orlicí

Nekonformní malíř, kreslíř, kolážista, performer, grafik i vizuální básník, protagonista umělecké generace nastupující v šedesátých letech minulého století. Byl oceňovaným kreslířem a kolážistou a autorem akcí blízkých konceptuálnímu umění.

Už odmala si kreslil (koleje a vláčky), do první třídy ZŠ ale nenastoupil, neboť byla válka a ve škole se nacházel lazaret. Na základní školu tak začal chodit až po válce. V polovině padesátých let začal v Ústí studovat Střední průmyslovou školu textilní, ale nedokončil ji. O to intenzivněji se zabýval vlastní výtvarnou tvorbou. Na přelomu padesátých a šedesátých let pracovat v Pardubicích v propagaci, kde se tehdy sešla spousta lidí vyhozených z uměleckých škol v Praze, místní básníci (Petr Kabeš, Jiří Pištora) a jezdili sem i další mladíci se zájmem o výtvarné umění (Antonín Tomalík, Ivan Jirous).

Zároveň začal jezdit do Prahy, kde se v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy vůbec poprvé setkal s výtvarníkem Karlem Neprašem, svým pozdějším dlouholetým kamarádem. Oba měli dar přitahovat k sobě nejrůznější výtvarné a jiné umělecké osobnosti pohybující se na uměleckém okraji – v podstatě se kolem nich a s nimi zcela volně vytvářelo celé nekonvenční umělecké hnutí.  V roce 1963 spolu s Karlem Neprašem založil v dnes již neexistující hospodě U Křížovníků na Starém Městě v Praze Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Do této skupiny mladých výtvarníků, hudebníků, literátů a dalších lidí podobného životního postoje patřili vedle nich a dalších výtvarníků jejich generace (Ota Slavík, Zbyšek Sión, Olaf Hanel, Aleš Lamr…) také konceptualista, spisovatel, básník a mystifikátor Eugen Brikcius, Duňa Brikciusová, budoucí kunsthistorici Ivan Jirous (měl funkci „ministra vnitra“) a jeho žena Věra Jirousová, fotografka Helena Pospíšilová, esejista a historik Josef Kroutvor, hudebník Vratislav Brabenec, básníci Petr „Peťák“ Lampl, Vladimír Burda, Pavel Šrut, Ivan Wernisch, prozaik Jiří Daníček, básník a filmový kritik Andrej Stankovič, překladatel Jaroslav Kořán, filosof Jiří Němec, fotograf Václav Chochola, psycholožka Dana Němcová, mim Boris Hybner, herec Pavel Landovský, kanadská sekce, farář Svatopluk Karásek nebo literární badatelé Paul Wilson a Don Sparing a další. V době, kdy veřejná místa nebyla intelektuálům nakloněna, se uchylovali do hospod. Neustále usměvavý výtvarník nikdy nepokládal pobyt v hospodě za ztracený čas, ale za dobu naplněnou tvořivostí. Tam nacházel inspiraci pro tvorbu spojující každodennost s uměním, hrou i recesí.

V roce 1961 Steklík společně s Neprašem a Pavlem Falou zrealizovali v Divadle Na zábradlí výstavku kresbiček na téma autostopu, na níž byl přítomen i brněnský estetik a literární vědec a kritik Oleg Sus. O rok později mu poslal dopis, že chce vydávat časopis s názvem Host do domu a chtěl po něm, aby se postaral o výtvarnou stránku. Po určité době, konkrétně v roce 1965, Steklík ilustroval básníku Skácelovi knihu krátkých publicistických próz Jedenáctý bílý kůň. Následně začal spolupracovat s brněnským časopisem Věda a život. V té době se přestěhoval do Brna. V tom čase se nejvíc stýkal s kanadským literárním badatelem Paulem Wilsonem, který v sedmašedesátém přijel do Brna.

Steklík byl v té době výtvarně velmi aktivní – například v cyklu koláží a kreseb „Para musica“ vyjádřil svůj vztah k hudbě (obdivoval Johna Cage), snažil se tvořit konceptuálně, později pracoval s papírem a vytvářel Odstřihovánky, Zamalovánky či Nastřihovánky. Od začátku 60. let se jeho díla objevovala na různých společných výstavách mladých autorů, v roce 1967 poprvé vystavoval společně s Neprašem – prezentovali se výstavou Sen o Natašce v Moravském muzeu v Brně a v klubu Dominik v Plzni, o rok později byla tyto výstava ke zhlédnutí v Domě umělců v Hradci Králové. V roce 1968 se konala první společná výstava výtvarníků Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu – na hradě v Lipnici nad Sázavou poblíž Havlíčkova Brodu. S Neprašem pak měl společnou výstavu v Domě umění v Brně (1969).

V sedmdesátých letech dostal vyhazov ze Svazu výtvarných umělců. Proto měl v republice jen tři autorské výstavy: Ňadrovečeře v Oblastní galerii v Liberci (1970), Hry v Minigalerii VÚVL v Brně (1977), Kresby, hry v OKS Blansko (1978). V rámci společných výstav se ale jeho práce objevily kupříkladu v Sydney, St,. Catharines (Kanada), ve Florencii, Buenos Aires, Wroclawi nebo v Tokiu. Pracoval v propagaci, krátce pak u Geofyziky.

Po procesu s Plastiky a se vznikem Charty 77 je rozehnána i Křížovnická škola, řada lidí z nejbližšího Steklíkova okruhu emigruje či je vystavena tlaku Státní bezpečnosti. Tvořilo se v podstatě v ústraní a skrytě, komunikace byla omezená. Steklík spolupracuje s ekologickými časopisy (Věda a život, Veronica). Tam se také dočkal pádu režimu, ovšem v logice věcí se jeho životní styl a přístup k dílu příliš neměnil.

Ilustroval desítky knižních titulů. Podle kunsthistorika Karla Jaroše byl autorem „s nejjemnější kreslířskou linkou v Čechách“. Nekonformnímu umělci byla blízká také tvorba koláží, propalované a přelepované kousky papíru, někdy s nalezenými texty, často proměňované v průběhu času. Za sebou má desítky výstav i happeningů. Jeho díla vlastní Národní galerie i další umělecké instituce.

Rodné město mu loni udělilo čestné občanství za reprezentaci města na poli výtvarného umění a za celoživotní dílo, které významně ovlivnilo moderní českou grafiku.

V rámci společných výstav se jeho práce objevily i v zahraničí, např. v Sydney, St. Catharines (Kanada), ve Florencii, Buenos Aires, Wroclawi nebo v Tokiu. Po roce 1989 měl několik výstav v Praze, Zlíně, Brně, Ústí nad Orlicí a ve Vysokém Mýtě. Často byl prezentován v rámci společných výstav, především ve spojení s Neprašem nebo Křížovnickou školou. V roce 1996 zrealizoval s výtvarníkem Marianem Pallou „trapný“ happening „Prádelna“. V roce 1998 se s ním účastnil festivalu …příští vlna/next wave…, kdy na dvorku Divadla Na zábradlí spolu s Marianem Pallou uvedli celodenní performanci nazvanou Prádelna II. spočívající v tom, že – k tomu ochotným – přítomným divákům prali v neckách ponožky a věšeli je na po dvorku rozvěšené prádelní šňůry.

Po roce 2000 měl další výstavy doma i v zahraničí – v tomto ohledu často spolupracoval německou výtvarnicí Annegret Heinl (například na společné výstavě s Neprašem a Benem Pattersonem v Kolíně nad Rýnem v Kunstkeller Klingelpütz, 2001 – jediná zahraniční, jíž se Steklík osobně zúčastnil). Jeho práce se objevily kupříkladu na výstavách v Paříží, Berlíně, Vídni…V roce 2015 se konala výstava Nepraš & Steklík Navzájem v pražském Topičově salonu.

Žil střídavě v Praze, Ústí nad Orlicí a v Brně. Ateliér měl ve svém rodném Ústí nad Orlicí, malý ateliér v Brně a stále se pohyboval v trojúhelníku Praha – Brno – Ústí nad Orlicí.

Podle slov jeho ženy Marie, rozené Nechvátalové, ještě v pátek byl na pivu, a v sobotu už se neprobudil.

Poslední rozloučení se uskuteční v úterý 21. listopadu ve 12 hodin v obřadní síni hřbitova v Ústí nad Orlicí.

/Pro i-DN zpracoval z více zdrojů – především zde, resp. zde – hul/

///

Více na i-DN:

Konceptualista s velkou obrazností

• Autor: DN
• Publikováno: 13. listopadu 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Jan Steklík

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ