Jedinec versus struktura
Pro toho, kdo četl prózu Heinricha Bölla Ztracená čest Kateřiny Blumové (česky vyšla v Odeonu roku 1987) a viděl stejnojmennou filmovou adaptaci v režii Volkera Schlöndorffa a Margarethe von Trotty, je těžké se při sledování nynější adaptace ve Studiu Švandova divadla od těchto děl oprostit. Tím spíše, že kostýmy navržené Juliánou Kvíčalovou a scéna Jana Štěpánka silně vycházejí z estetiky a technologických reálií „západoněmeckých“ sedmdesátých let; rovněž hudba Ondřeje Švandrlíka evokuje tehdejší tamní elektronickou pop music. Nadto fyziognomie Marie Štípkové dá upomenout na tvář a figuru Angely Winklerové, která ztvárnila Blumovou ve zmíněném filmu.
Inscenace Ztracená čest Kateřiny Blumové má „sedmdesátkový“ kabát… FOTO IVO DVOŘÁK
Divadelní adaptace Vladimíra Čepka a Davida Šiktance, jenž inscenaci také režíroval, zredukovala zalidněný příběh ženy, kterou pronásledují úřady a média proto, že strávila noc s mužem podezřelým z terorismu ve službách RAF, na několik málo postav. Inscenátoři rozehrávají partii o mechanismech manipulace a o nátlaku vyvolaném společenskou hysterií, čímž se blíží pojetí snímku Trotty & Schlöndorffa. Ti ovšem ve výpravném filmovém díle akcentovali zásadní, přímo systémovou a spektakulární i konkrétní kritiku západoněmecké společnosti. Čepek se Šiktancem se ve své komorní inscenaci omezili na mechanismus jedinec versus struktury a na ilustraci tohoto mechanismu.
Ten má machistický ráz: všechny mužské figury jsou značně typizované. Slouží navíc coby přehlední vykonavatelé principů, jako je dobová společenská objednávka odhalování nepřátel režimu. Čepek s Šiktancem ji zdůrazňují a vztahují ji na dnešní pořádky. Avšak nabízí se pochybnost, proč se tak úporně drží více než čtyřicet let starých západoněmeckých reálií.
Jak Robert Jašków, tak Tomáš Petřík střídají dvě postavy: první z nich právníka Huberta Blornu a vyšetřujícího komisaře Ervína Beizmenneho, druhý potom bulvárního novináře Wernera Tötgese a byznysmena a politika Aloise Sträubledera. Převtělení obou herců do různých identit jsou rychlá, zručná, nicméně ulehčuje jim je až karikující jednostrunnost každé z nich. Alena Štréblová jako Truda Blornová, sympatizující s Blumovou, má větší prostor k významovým nuancím, k odstíněnějším náhledům. Marie Štípková, respektive její Kateřina B., se postupně z inscenace – ke škodě výsledku – vytrácí, protože víc než o ni jde o ty mechanismy, jejichž nejkřiklavějším ztělesněním je byznysmen a politik Sträubleder, vedený k očividné podobnosti s postupy kupříkladu (ba zejména) Andreje Babiše. A znovu a tím spíš táž otázka: Bylo nutné držet inscenaci v „sedmdesátkovém“ kabátě?
Devadesátiminutové představení ztrácí na svižném tempu paradoxně tehdy, když se právě titulní postava, Štípkovou jinak podaná se schopností vyjádřit vnitřní chaos i nechtěnou pevnost Blumové, pohybuje ve svém bytě. Scénograf Jan Štěpánek jej totiž situoval do druhého plánu jeviště: Kateřinin kvartýr zapustili za plexisklovou stěnu. Dění za ním potom dokonce ani ve velmi komorním Studiu nedoléhá k divákům s naléhavostí, kterou by si ty scény žádaly. Něco velmi intimního zůstává „za sklem“. Doslova i přeneseně. Tohle téměř organické, implicitně přítomné úskalí každého politického dramatu ve Švandově divadle neanulovali, nicméně jejich inscenace dává smysl. Divákovi nabízí diskusi otevřené politické drama.
Studio Švandova divadlo na Smíchově, Praha – Heinrich Böll: Ztracená čest Kateřiny Blumové. Divadelní adaptace David Šiktanc a Vladimír Čepek, režie David Šiktanc, dramaturgie Martina Kinská, hudba Ondřej Švandrlík, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Juliána Kvíčalová. Premiéra 11. listopadu 2017.
Komentáře k článku: Jedinec versus struktura
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
