Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 1)
Tolik let už je Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka, tak dlouho už otevírá českému publiku okna do německojazyčné divadelní Evropy. A jeho inspirativní role je nedocenitelná. (Několik příkladů z minulých ročníků: celodenní shakespearovské Schlachten v hale bývalého ČKD, Tolstého Vojna a mír v barrandovských ateliérech, Marthalerovy inscenace…)
Pražské zahájení letošního ročníku výrazně ovlivnila nehoda. Při zkoušce inscenace der die mann na jevišti Státní opery spadl z provaziště jeden z hlavních představitelů – Jan Bluthardt – a musel být hospitalizován. Obecenstvo tak zhlédlo záznam představení, který byl natočen na domovské Volksbühne. Těžko porovnávat s možným zážitkem z živých výkonů, měl jsem však pocit, že se lépe soustředím na náročné texty rakouského experimentálního básníka Konrada Bayera. (Někteří diváci tento nápor nevydrželi a odešli – většina však setrvala.)
Herecký soubor Volksbühne prokázal v inscenaci der die mann mimořádné fyzické, paměťové i hudební schopnosti FOTO ARCHIV FESTIVALU
Režisér a autor scény Herbert Fritsch vytvořil strhující tvar: pohybově, deklamačně i pěvecky disponovaný soubor „nastavil zrcadlo“ všednímu, každodennímu životu. Množství slov, dialogů, jimiž se lidé snaží vyjádřit snad ke všemu a navázat jakousi komunikaci, je ve skutečnosti nefungující. (Perfektním příkladem je dlouhá pasáž o Karlovi). Žijeme ve slovy zapleveleném prostředí, aniž bychom si to uvědomovali. K jeho zahušťování „jako“ přispíváme, „vlastně“ nám to nevadí a cítíme se dobře, podporujeme vědomí své důležitosti, významnosti, na všechno máme názor, který vyjadřujeme (i na předpověď počasí!).
Herecký soubor Volksbühne prokázal mimořádné fyzické, paměťové i hudební schopnosti – rozhodně nejde o „grandiózní drezuru“ (jak se vyjádřil jeden německý kritik), je to nanejvýš oddané provedení díla, s nímž se interpreti ztotožňují. Není to jen zábavné a artistické divadlo (tohle je vnějšková, jevová stránka inscenace). Jedná se především o názorný popis a analýzu způsobu našich každodenních existencí, našeho nadužívání a zneužívání řeči, jež se stává vyprázdněným zvukem, používaným ke zdánlivé komunikaci. (Politikům všeho ražení tento stav velmi vyhovuje a podporují ho, protože si tak formují své voliče, kteří mají dojem, že se mohou vyjádřit „ke všem problémům světa“. Ve skutečnosti jenom blábolí a chovají se tak, jak moc potřebuje!)
Fassbinderova a Františákova Brémská svoboda z Kladna získala Cenu Josefa Balvína FOTO MARTIN ŠPELDA
Fassbinderova hra Brémská svoboda je vlastně multiplikovaná Maryša – jsou tráveni nejen muži, ale i děti. Scéna Marka Cpina posouvá děj do současnosti, jeho kostýmy jsou ovšem z doby děje, druhé poloviny 19. století. Námět, problém ženské emancipace za každou cenu, je tak zevšeobecněn. Režisér Martin Františák staví inscenaci na stylizovaném gestu a pohybu expresionistického rodu, dobře pracuje s prostorem i temporytmickým průběhem, jež je podpořen správně volenou hudbou. Herci bohužel místy mluví nezřetelně, hlavně v závěru replik a také při hudebním podkresu.
Stylově jednotná inscenace, poctěná festivalovou Cenou Josefa Balvína se stala bohužel poslední produkcí, vzniklou pod vedením dnes už bývalého uměleckého šéfa souboru kladenského Městského divadla Daniela Přibyla. Jeho případ je (podobně jako třeba příběh ústeckých divadel) dalším argumentem proti svěřování divadel do správy místních zastupitelů.
(Letos jsem vynechal divadelní výlet do Mnichova za Faustem Martina Kušeje i do Drážďan, kde byla uvedena Amerika v režii Wolfganga Engela. Reflexe lucemburské inscenace Kafka – hrůza pouhé schematičnosti, kryptichon Martina Englera bude uveřejněna v Divadelních novinách č. 21.)
Komentáře k článku: Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
