Divadelní noviny > Festivaly

Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 4)

Text Die lächerliche Finsternis/Směšná temnota od Wolframa Lotze byl oceněn jako německojazyčná hra roku 2015 a také nominován na Mühlheimer Dramatikerpreis 2015. Struktura textu je spíše vyprávění, zřetelné akce jsou ojedinělé. Postavy monologicky popisují svoje pocity a chování druhých komentují.

Text, plný absurdit je vlastně důkazem našeho „euroamerického“ vnímání světa a platnosti dávného Kiplingova výroku, že západní kultura nepochopí tu východní. (Ostatně dokazuje to i chování západních států…)

Základní příběhovou linií je trestná expedice německého vrchního rotmistra Pellnera a jeho podřízeného, svobodníka Dorsche do Afghánistánu: na hlídkovém člunu plují do deštných pralesů (které v této zemi ovšem neexistují), kde mají zlikvidovat psychicky vyšinutého podplukovníka. Jednoduchý děj plyne pomalu a je prokládán vsuvkami (např. Dorsch vzpomíná na svoje dětství).

Hru ovšem otevírá obhajoba somálského piráta před hamburským soudem (v této inscenaci přednesená vídeňskou němčinou). Obviněný popisuje svoje mládí (včetně drogových a sexuálních zážitků v raném dětství), studium pirátství na universitě v Mogadišu (které nedokončil) a průběh přepadení nákladní lodi, při němž zahynul jeho přítel Tofdau. Pak – bez souvislosti začne trestná expedice do Afghánistánu. Obě roviny děje se propojí až v závěru, kdy se utonulý Tofdau objeví v temnotě džungle a prosí o pomoc. Rotmistr Pellner ho zastřelí – a to je konec.

Zřejmě pro zdůraznění absurdity obsadil režisér (a také autor scény) Dušan D. Pařízek všechny mužské postavy herečkami. Stefanie Reinsperger (herečka roku 2015, začínající herečka roku 2015) je nedostudovaným somálským pirátem i vzteklým mluvícím papouškem, Catrin Striebeck s nalepeným knírkem představuje ležérního rotmistra Pellnera, Frida-Lovisa Hamann ztělesňuje nejistého chlapeckého poddůstojníka Dorsche, který řídí hlídkový člun až ke stanovišti Modrých přileb. Tam se všichni setkají s jejich italským příslušníkem (Dorothee Hartinger), jehož největší starostí je špatný signál internetu, nikoli válka kolem. O něco později se herečka promění v misionáře, ztělesňujícího koloniální minulost, v další metamorfose se stane podplukovníkem, který „vsadil na mír“ a k jehož likvidaci byla celá výprava zorganizována. Suverénní výkony hereček od počátku zcela vylučují divácký vjem travestie.

Hraje se na scéně, která je jakoby „neuklizeným“ zkouškovým prostorem („náhodně“ rozestavěné holé praktikábly), jediným speciálním prvkem je dřevěná stěna s podlahou. Před pauzou se stěna zřítí a herečky začnou prkna likvidovat v drtičce dřeva za zpěvu The Lion Sleeps Tonight – nejprve živého, pak reprodukovaného.

Pařízek vytvořil ze zdánlivě literárního textu strhující drama, jež bylo mimořádným diváckým zážitkem. Jubilejní ročník festivalu tímto večerem kulminoval.

Festival skončil představením Don Giovanni. Letzte Party/Don Giovanni. Poslední večírek, což byla hybridní komedie volně podle Mozarta a da Ponteho v podání hamburského Thalia Theater. Jde o zábavnou reinterpretaci opery oper, prezentaci toho, jak chápou hlavní motivy díla (sex a smrt) režisér Antú Romero Nunes a jeho hudební spolupracovník Johannes Hofmann. Hudba není dokomponována, pouze aranžována pro dívčí kapelu (zpěvačka, klávesy, kytara, baskytara, bicí, trubka, saxofon nebo basklarinet nebo flétna).

Představení zahájí postava ve zřetelně obnošeném rokokovém plášti (divák později zjistí, že je to Leporello): „předzpívá“ jednoduché solfeggie a vyzve obecenstvo k jejich opakování, asi proto, že „zpěv obšťastňuje“ a „společenské změny začínají sborovým zpěvem“, jak se lze dočíst v programu. Nemalá část publika se nadšeně účastnila – spíše jsem mlčky sledoval tuto zbytečně rozvleklou úvodní exhibici. Známý děj Mozartovy opery pokračuje v zásadě podle očekávání, pouze Komtur je transformován do dvou podob: nejprve je stařec, který je zavražděn a poté démonická starší žena (vždy s cigaretou), s níž nakonec Don Giovanni odchází.

Casting reflektuje dnešní ideál krásy a přitažlivosti – Don Giovanni (Sebastian Zimmer) i Leporello (Mirco Kreibich) jsou pilnými návštěvníky fitcenter (proto vystupují permanentně polonazí), také postavy dámských protagonistek mají příslušné sexy tvary, zdůrazněné kostýmem. Herectví je bulvární a muzikálové, jak dosvědčuji i mikroporty; zpěv je spíše vedlejší, kvalitou převážně činoherní. Špatná muzikálová produkce transformuje operu oper v typický produkt konzumní popkultury, proto je výrazně v rozporu s tradicí a charakterem budovy, kde je prezentována. Nepochybně mělo pro soubor i jeho image velký význam sehrát tuto variantu Mozartova díla ve Stavovském divadle, kde měl originál premiéru.

Pražané prokázali, že Mozartovi stále rozumějí – po přestávce (během níž byl dobrovolný ženský kompars za železnou oponou instruován, jak fandit) bylo nemálo míst v hledišti prázdných (někteří odcházeli už během první části). Potvrdili tak, že závěrečné představení jubilejního ročníku festivalu bylo nešťastným krokem stranou.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 4. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ