„Možnosti tu sou“

Toho, kdo si myslí, že dnešní mladí na rozdíl od těch, co dospívali v době komunismu, neřeší žádná morální dilemata, vyvedlo představení Window of Opportunity hned ze začátku z omylu. Řeším to, kdykoli vejdu do prodejny Nike, odpovídá v něm mladý muž, který sametovou revoluci nemohl zažít ani z kočárku, a podle všeho nežertuje.

Přemýšlím, co přesně má svou odpovědí na mysli. Rád by si boty koupil, ale touha mít líbivé boty mu přijde nemravná? Nebo je snad Nike známý tím, že v jeho továrnách pracují děti? Nevím. Jen tuším, že ten, kdo se v řeči značek neorientuje, je, co se týče morálních dilemat, mezi dnešní omladinou vyřízený. Té trapnosti jsem si dosyta užila před pár dny. Moje osmnáctiletá sestra se mě zeptala, zda vím o tom, že výrobce mých nových bot podporuje nácky. Na jejich gymplu bych byla v těch svých nových vietnamkách odepsaná, dodala a ve mně hrklo. Vida jak lehce se dnešní třicátník ocitne mimo, a to jen proto, že značkologie jde mimo něj.

V čem se naopak moje generace na rozdíl od onoho studenta, co váhá nad nákupem v prodejně Nike, ještě stačila na poslední chvíli trochu zorientovat, byť po dětsku, byl minulý režim. K mání byly občas jen Botasky a Svit, zato morálních křižovatek nespočet na každém rohu. Především pro rodiče, samozřejmě. Nikdy mě nepřestane tlačit pocit, jak by to asi dopadlo, kdybych měla možnost se v nich osvědčit anebo zkompromitovat tak, jako to stihli oni. Je škoda, že v představení v pražském divadle Archa Window of Opportunity režisérky Jany Svobodové se s generací rodičů počítá jen jako s herci, nikoli jako s diváky. Hlavní protagonisté Květa a Kurt se seznámili v létě 1975 na Lipně a skeče ilustrující vývoj jejich vztahu tvoří kostru celého večera. Večera, nikoli představení, protože Window of Opportunity je spíše interaktivní vzdělávací hrou pro studenty středních škol na téma minulý režim než divadelním kusem. Scénky ze života Květy a Kurta, prokládáné předtočenými vstupy Václava Havla hovořícího o převratu i současnosti, doplňuje dialog moderátora se studenty, kteří sedí přímo na scéně jako do děje zapojené publikum. Jako prostředek výchovy a dovzdělání je kus Svobodové velmi dobrý. Otázky typu, víte něco o podmínkách, ve kterých se tehdy žilo, nebo co byste dělali, kdyby vaši rodiče byli agenty, jsou relevantní a studenty baví se nad nimi zamýšlet. Nudí se ti starší. Dobu dovysvětlovat nepotřebují a potřeba jejich katarze je přece jen trochu někde jinde. Hlavním nedostatkem představení je tak skutečnost, že ačkoli má projekt s podtitulem „Využili jsme šanci, kterou nám přinesl rok 1989?“ smysl téměř výhradně jen pro teenagery, maximálně dvacátníky, z propagačních materiálů se to nepozná. A tak se jeden může snadno přistihnout, že sedí na divadelním sedátku, pobolívá ho zadek a napadá ho, o jaké že šanci se to vlastně na jevišti hovoří? Má se na mysli ona třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem? O ní ovšem na pódiu za celou hodinu a půl nepadne ani slovo. Nebo je to snad šance být lepším, jiným, konečně opravdovým? Jsou to ale přece především lidé, kdo tvoří režim, a ne naopak.

Nejsilnějším zážitkem z představení, oním magickým momentem vytržení z každodennosti, kterým se dobrá představení vyznačují, se nakonec stávají na plátno za herci promítané dokumentární záběry z demonstrací devětaosmdesátého. Berou dech jen tím, že jsou, respektive byly. A demonstrantů rozjásané tváře kladou samy otázek bezpočet. Komu patřily? Kde jsou ti lidé dnes? A nakonec, koho budou ani ne za tři týdny volit? Statisticky vzato z toho tisícihlavého davu, co euforicky zvoní klíči, jich alespoň nějaká ta stovka nutně dá hlas komoušům.