…outsideři na vlnách alternativy… (No. 5)
Naposledy v NoDu! Skutečně, pondělí bylo rozlučkovým dnem s naším milým horním patrem klubu Roxy, který za ty tři dni dokázal, že je opravdu mnohotvárným, variabilním prostorem. Snese činohru (zarytým „nezařaditelným“ se omlouvám za tohle hanlivé slovo) i alternu; úplné amatéry i ostřílené profíky. Dokonce i loutky.
A právě pondělní skladba byla poslední NoDovou zkouškou na cestě k uznalému pokývání hlavou české divadelní alternativy. Nadšence z Rozkoše bez rizika, kteří divadelní nedostatky nahrazovali výukou nasazování kondomu ústy, entuziasmem a jasným cílem sdělení, střídal performer Ondřej Lipovský se svou osmičlennou suitou mladých performerů a performerek a se zvuky všedního dne, které občas pocházely zřejmě až z plání tibetských Himalájí. A na témže místě celý večer završil gypsy punkáč Mimotaurus pohádkami na děsivou noc.
R-R se prezentovala varovnou vizí gerontologického holocaustu. Snímek JARO DUFEK
Gerontologický holocaust
Vše podstatné o Stařenách, utopické vizi budoucnosti lidské populace, kdy svět bude patřit (promiňte) nám, mladým, řekla ve festivalovém deníku Tsunami Markéta Malinová (v představení hrála eroticky přitažlivou moderátorku televizních zpráv), dcera autorky a ředitelky R-R (rozuměj Rozkoše bez rizika) Hany Malinové . Podobných divadelních pokusů už jsem za svůj krátký život absolvoval víc a vždycky se ve mně mísily pocity nepochopení a úžasu. Nepochopení, jak někdo s něčím takovým může vystoupit před diváky. A úžasu nad tím, jak někdo s něčím takovým může vystoupit před diváky. Pomiňme herecké výkony, jež si potlesk zaslouží… zejména za odvahu. Pomiňme i poněkud křečovitou snahu o muzikál; nutno uznat, že jej naplňovaly opravdu zábavné písničky. Co je důležité, je účel. Čapkovsky vztyčený varující ukazovák před gerontologickým holocaustem. Podstatnější než forma bylo jádro hry. Sociální akcent. Rovina sociální angažovanosti je ostatně i motorem existence celé organizace Rozkoš bez rizika. A písničky fakt tak špatný nebyly.
Lipovský nenabízí drama, ale obrazy. Snímek JARO DUFEK
Snové bez moci!
Budoucnost je jistě důležitá. Je nutné na ni neustále myslet, abychom na ni byli připraveni. Aby nás nepřekvapila zákeřným útokem z boku. Pro samou budoucnost bychom ale neměli zapomínat na mnohdy palčivější přítomnost. A také na minulost. A určitě na snové bezčasí. Někde tady se zřejmě na slovíčko zastavil performer a (zde především) výtvarník Ondřej Lipovský, aby do našeho světa přinesl Západní křídlo, inscenaci ve stylu živých obrazů nebo – chcete-li – dekonstruovaného komiksu. Spolunázev inscenace zní Snové bezmoci; když jej dekonstruujete, získáte „snové“ jako zastarávající výraz pro sny v prvním pádě (jako dnové) a jejich vlastnost = Snové bez moci! Pak se nádherná secesní galerie, v níž rozehrál příběh lidí počátku 20. století, může snadno změnit v kterékoli místo naší nevědomosti. Secesní neříkám jen tak: Lipovský nenabízí drama, ale obrazy. Každý obraz je oddělen zatměním. V každém rozsvícení se scéna ponoří do květinového vzoru, a vzniká tak dynamický rám ze světla, tmy a květin. Každý nový obraz, i když se jakkoli vymyká, se neubrání své minulosti předchozího obrazu. Takto neutuchající asociační hra připomíná poetistické hříčky právě počátku minulého století a zároveň ji nápadité scénografické prostředky kotví v neomylné současnosti. To činí z Lipovského inscenace mnohovrstevnaté dílo se spoustou více či méně zřejmých odkazů do jiných kulturních sfér. Herci předvádí všechno možné, vesměs v extrémně pomalém tempu. Přesto má představení svůj rytmus a nenabízí prostor k nudě.
Snové bez moci… Snímek JARO DUFEK
Už sama o sobě je inscenace velmi „neprůhledná“, nečitelná. Zaujalo mě ale, jakým způsobem si autor diváckou recepci podmanil i na jiné rovině, než jen koncepcí své akce. Lipovský „expandoval“ i do hlediště. Svým „jinohledem“ (obrovským, z tvrdého papíru vytvořeným krasohledným trychtýřem s různými grafickými motivy na průhledné fólii na výhledovém konci), který měl každý divák připravený na sedačce a kterým měl či mohl představení sledovat (a trychtýře si případně s ostatními diváky vyměňovat), sice výsledný dojem z představení výrazně nezměnil, vyprovokoval však další úvahu o smyslu svého představení, jež se stala obohacujícím prvkem jeho zhruba hodinové (možná i o něco delší) hry. Teige a spol. by měli z Lipovského radost.
Tak trochu jiné loutkové divadlo je dnes vlastně už docela běžné… Snímek JARO DUFEK
Smršť děsivých vyprávění
Náročný zážitek a trochu umdlené přeintelektualizované diváctvo probudila hluboko po desáté večerní energická hudba akordeonu, saxofonu, houslí, kytary a bubnu, jíž po celé ploše NoDu (zejména v hospodské části) lákal na své představení Hrozné příběhy soubor Mimotaurus. Gypsy-punkovou smršť děsivých vyprávění o záletech myšáka Mickeyho a osudech panenek Marie, Barbie i panenek docela neznámých doprovázely naturalistické výjevy masakrů, potoky krve, ale hlavně úžasná hudba a skvělé texty. Tak trochu jiné loutkové divadlo je dnes vlastně už docela běžné (vzpomeňme např. Buchty a loutky nebo Líšeň). Přiznaní vodiči, kteří si se svými loutkami mění místo a sami se stávají hrdiny prkének, jež znamenají podivný svět, jsou celkem obvyklou inscenační metodou současného loutkového divadla. Mimotaurus ji však obohacuje skvělou živou hudbou a vyprávěnými příběhy formou zpívaných balad. K tomu připočtěte zvrhlý, černočerný, nevybíravý, ale inteligentní humor, a máte zábavu, která vám nedá vydechnout.
…Mimotaurus je však obohacuje skvělou živou hudbou a vyprávěnými příběhy formou zpívaných balad. Snímek JARO DUFEK
Já už ovšem vydechnout musím; Stařeny své představení trochu protáhly, Lipovský si dal se začátkem na čas a Mimotaurus tak dozpíval těsně před půlnocí. A tak jen doufám, že jsem z pondělního programu na nic nezapomněl a s klidným srdcem tak mohu pozvat čtenáře tohoto blogu do nového prostoru Café v lese…
Komentáře k článku: …outsideři na vlnách alternativy… (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
