Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Snění o Aljašce
V aktuálních Divadelních novinách 15/2014 vychází rozhovor s izraelským dramatikem a režisérem Yehezkelem Lazarovem, který vznikl na letošním Divadlem evropských regionů v Hradci Králové při příležitosti hostování jeho inscenace Iglú. Při této příležitosti přinášíme i recenzi hradeckého představení z pera našeho dlouholetého kolegy Jana Kerbra.
Snění o Aljašce
Inscenace Iglú izraelského autora a režiséra Yehezkela Lazarova se hraje pod hlavičkou telavivského divadla Tmuna Theater, jde však pouze o zastřešení samostatného tvůrcova projektu, kterým je komorní hra pro dva protagonisty. Na festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové vystoupili 20. června v jediných rolích Sharon Talová a Gal Friedman. Oba jsou ve své vlasti známí, mimo jiné také z filmů.
Na jevišti s minimální scénografií se objevují on a ona a začínají své vyprávění, hru, sen. V prvních replikách se dokonce ozývá časové ukotvení divadelního dialogu, rok 1986. Není úplně zřejmé, zda jsou obě postavy ještě děti, adolescenti či o něco starší jedinci, kteří už mohou vzít život do vlastních rukou.
Mladík Rafii slyší na počátku křik ze sousedního domu, kde bydlí dívka. V promluvách, které pak vedou, se objevuje informace, že Leni zabila otce, který ubližoval matce, nebo možná také jí (není vyloučeno sexuální zneužívání). Všechny situace patrně vycházejí z reálného rozložení vztahů v rodině dívky, ale s realitou mnoho společného nemají. Jde o přání, vize, sen. Není tedy ani jisté, zda matka dívky odešla s jiným mužem do své vlasti, Ruska, o čemž se dívka také zmiňuje. Vazby na Rusko ostatně částečně souvisejí i s Lazarovovými rodinnými kořeny.
Vztah mladého páru se formuje především sněním o Aljašce, do něhož pronikají i konkrétní varianty letového itineráře (přes New York nebo přes Washington). Oba meditují o možnosti dorozumět se ve vysněné cizině, hovoří o aljašském jazyce. Poté, co – ve snu – do vytoužené lokality dorazili, si postaví iglú a pojídají ryby, přesněji řečeno on (tuňáka z konzervy), ona tomuto typu pokrmu neholduje. Na Aljašce se plně začne rozvíjet láskyplný vztah mezi oběma, a jak již bylo podotknuto, není zcela jasné, jde-li o milostný vztah dospělých, nebo o lásku ještě dětskou. Uvědomují si i časový posun mezi Izraelem a Aljaškou a “židovsky” přemítají o tom, že zatímco Ježíš byl už v Izraeli reálně ukřižován, na Aljašce “se měl ještě super”. V jedné z dialogických výměn Leni vysvětluje stydlivě Rafimu, co to je menstruace, v jiných momentech působí ovšem jejich rozmluvy dospěleji. On by rád pracoval u dopravní policie, tedy ne v bezpečnostních složkách, kde by ho profesní zařazení opravňovalo k potrestání dívčina zlého otce. Leni sní o tom, že bude herečkou nebo tanečnicí. “Divadelní” narážky se nepochybně opírají o autorovu autopsii.
Vztah mladého páru se formuje především sněním o Aljašce. FOTO DANIEL KAMINSKI
Lazarovův text při zpětné četbě (děkuji dramaturgyni Klicperova divadla Janě Sloukové za poskytnutí “titulkovacího” podkladu) působí svěžeji než inscenace samotná, zmatky dospívání se ústrojně prolínají s osobitým humorem i zvláštní melancholií.
Rafii: Zabalil jsem si tak, že když otevřu krosnu, první, co uvidím, jsou bílá tílka.
Leni: Co?
Rafii: Pod ně jsem dal trička. Srovnal jsem je od největlejších k nejtmavším. Mezi ně foťák, zabalil jsem ho do molitanu, dvou šál a povlaku na polštář. Košile jsem dal hned vedle, a to takhle: nová, stará, nová, stará, abych ty nové hned nespotřeboval a naopak. Taky kalhoty, svetry a dvě bundy. Semišovou, na ní jsem závislý, a tuhle. Mám si ji vzít?
Leni: Co?
Rafii: Mám si ji vzít?
Leni: Koho?
Rafii: Rozdělil jsem si batoh na sever, jih, východ atd. Na sever jsem dal tři kravaty: na schůzy, neformální a na ceremoniály.
Leni: Jaké ceremoniály?
Rafii: Na konci výletu bude ceremoniál. Dám sám sobě medaili.
Leni: Za co?
Rafii: Že jsem tě úspěšně vzal s sebou.
Jevištní situace působí prostě, přímočaře, nejedná se o nějak rafinovaný divadelní jazyk. FOTO DANIEL KAMINSKI
Jevištní situace působí prostě, přímočaře, nejedná se o nějak rafinovaný divadelní jazyk. Prostou scénu, civilní herectví i civilní oděv obohatí ve finále (při snění Leni o umělecké kariéře) kostýmy “poseté flitry”, jaké známe spíš z krasobruslařských soutěží či show, v posledním výjevu je chlad vysněné Aljašky přikreslen těžkými kožichy na obou protagonistech.
Představení bylo poutavé, i když nešlo o nějaký zásadní divácký zážitek. Vyslechli jsme víceméně intimní dialog, sociální nebo politické problémy současného Izraele byly přítomny v minimální míře. Ale přece jen se problém národní identity v textu objevuje:
Rafii: Mamka říká, že se nemusíme bát, kdybychom se jednou chtěli vzít.
Leni: Co?
Rafii: Jo, protože tvoje máma je Ruska a tvůj táta z ní udělal Židovku, když ses narodila. Tak to znamená, že jsi Židovka!
Mamka říká, že se nemusíme bát, kdybychom se jednou chtěli vzít. FOTO DANIEL KAMINSKI
Posuzování hereckých výkonů při inscenaci, která se blíží konverzačce, a kdy gesta, mimiku i melodii hlasových kadencí srovnáváte s titulky, které tentokrát běžely spíš napřed (což působí jistě lépe, než kdyby “naskakovaly” se zpožděním), je poněkud ošidné, přesto myslím, že Gal Friedman se na jevišti pohybuje suverénněji než jeho kolegyně.
Inscenace hradecký festival po dramaturgické stránce nesporně obohatila. Vhled do jiné kultury a některých problémů země, z níž divadelníci dorazili, přinesla též diskuse s publikem, kterou po skončení představení režisér a autor textu Lazarov i oba herci publiku nabídli.
Komentáře k článku: Snění o Aljašce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
