Divadelní noviny > Reportáž Zahraničí

1. světová v Budapešti nezačala

Kde jste? Za chvíli odjíždíme, volal mi v úterý 14. října ve čtvrt na devět ráno Tomáš Staněk, tiskový mluvčí Národního divadla. Činohra vyjížděla do Budapešti, aby tam v divadle Vígszínház hostovala s inscenací Roberta Wilsona 1914, a mne – coby redaktora Divadelních novin – a redaktorku Českého rozhlasu Kláru Flayberkovou na cestu přizvala.

Už letím, odpověděl jsem, vzal tašku, dopil kafe a letěl, abych nepřišel pozdě. Bydlím naštěstí kousek od Nové scény, odkud autobus odjížděl, tak jsem tam byl v pár minutách. Herci a technický personál, co jel s námi, v klidu postávali před otevřeným autobusem. Někdo zíral do prázdna, sem tam někdo vtipkoval, mnozí pokuřovali. Jsem tady! skáču do dveří autobusu v domnění, že jsem poslední, můžeme jet. – Jen se klidně posaď, je čas, pár nás ještě chybí, zklidňuje mě vedoucí zájezdu Jana Burianová, s kterou se znám ještě z jejího působení v Divadle Komedie. Za chvíli se objevuje Eva Salzmannová. Všechno platím, nabízí omluvenku. Silnice byla zasekaná, jeli jsme sem hodinu, vysvětluje. Klídek, ještě chybí Beretka, oznamuje Filip Rajmont. Odkudsi se zjevuje Karel Steigerwald, manžel Salzmannové, který jede – na vlastní náklady, jak zdůrazňuje – také, a za ním chvatně, s úsměvem plným neskrývaného rošťáctví rozespalá Pavla Beretová. Musela jsem ještě…

Nebudu dále prozrazovat, kdo s jakou omluvou přišel a kdy. Zažili jsme karambol dvou osobních aut před autobusem, jeho přeparkovávání a kolem deváté jsme hrdě vyjeli stříbrným mercedesem divišovské firmy EichlerBUS z přístavu Národního divadla na širé moře českých, slovenských a maďarských dálnic.

Na Pešť!

Vyjet s Národním divadlem do zahraničí, to je jako vyrazit s národním týmem nějakého populárního sportu na důležitý mistrovský zápas. Spousta známých tváří a radostných lidí, ale při cestě tam jsou jakoby pod pokličkou. Vypadají klidně, tváří se vesele, ale nejistota před zápasem a zodpovědnost za výsledek je v jejich očích i chování znát. S jedním z techniků si na jedné ze zastávek povídám o letošním Jiráskově Hronově, s Karlem Steigerwaldem o prodejnosti novinářů (Neuplácejí vás tímto pozváním, pane Hulče? – Proč? S fotbalovým či hokejovým nároďákem nebo politiky taky jezdí a lítají novináři.) a s vlásenkářkami o intenzitě líčení a výjimečnosti paruk ve Wilsonově inscenaci.

Do Budapešti přijíždíme kolem šesté. Externisté se ihned vydávají na jevištní zkoušku, herci do blízkého hotelu, který je hned za divadlem (a pak od osmi do divadla na aranžovačku), a já s Klárou Flayberkovou do ubytovny Českého centra, jež ji pro nás uvolnilo. Jde o exkluzivní několikapokojový byt v honosném secesním domě poblíž Městského parku, obdoby pražské Stromovky. Nezdržuju se v něm a historickou linkou metra pádím do Katona József Színház – obdoby pražského Činoherního klubu – na Hořké slzy Petry von Kant. Lístek (jakož i na další budapešťské produkce) mi zajistila a nočním městem provází režisérka Lucie Málková, donedávna autorka Divadelních novin coby jedna z 3SES3. V Budapešti pracuje, zamilovala se a nyní žije.

Hořké slzy

Představení je mírným zklamáním. Prostorově je sice zajímavě koncipované – začíná se ve foyeru před vchodem do sálu, kde se odehraje první dějství, a pak se přesuneme do sklepního prostoru zvaného Sufni, jedné ze tří scén tohoto divadla – herecky však konvenční, s až exhibicionistickým důrazem na titulní postavu. Hraje ji místní hvězda Réka Pelsöczy. Nacházím ji v šesti produkcích repertoáru Katony, mj. jako Masni (Mašli) v Portugálii, s níž v roce 2000 Katona hostovala na festivalu Divadlo v Plzni. Petru von Kant pojala jako bezcitnou, chladnou mrchu, jež nevnímá okolí. Chybí jí náznaky osudovosti, předurčenosti, nahlédnutí do hlubin vlastního nitra. Z jejího projevu se vytrácejí okamžiky váhání, rozhodování, sebezpytu. Dokud není pozdě. A pak… je zase příliš pozdě. Nevím, možná je to proto, že nerozumím maďarsky ani Dobrý den anebo že mám příliš pod kůži zadřený Fassbinderův film, inscenaci Davida Jařaba v bývalém Divadle Komedie a především předloňské hostování mnichovského Residenztheateru na Barrandově v rámci PDFNJ, ale jako bych – oproti předchozím – sledoval hru bez tajemství, bez vášně, bez spodních proudů. Bez vnitřní pravdivosti. Vztah Petry s Karin (Anna Pálmai) i s Marlene (Eszter Kiss) se odehrával v rovině chladných, odtažitých dialogů, asi jako bychom sledovali Ibsena. Režisérka Kriszta Székely příliš spoléhala na vypjatý módní design a herci na jemu podléhající „designové“ herectví. Hostující režisérka je prý velkou nadějí maďarské režie. Tak snad někdy příště.

1914

Vígszínház, kde se inscenace 1914 tři večery po sobě hrála (jde o koprodukci ND Praha, ND Bratislava a Vígszínházu – v Bratislavě i Budapešti se inscenace uvede vždy minimálně devětkrát), je podobné pražskému vinohradskému divadlu. A má v rámci Budapešti i podobné postavení a historii. Až na přítomnost. Na rozdíl od pražských Vinohrad se Vígszínház nebojí vysoce moderního, stylizovaného divadla a náročné dramaturgie. Ostatně jistě si mnozí vybaví jeho hostování na letošním festivalu Divadlo v Plzni s marthalerovsky pojatou inscenací Gogolova Revizora v režii Viktora Bodóa (psali jsme o ní v DN 16/2014).

V den maďarské premiéry 1914 bylo před divadlem, jež sídlí na jedné z hlavních tepen města, v ulici Szent István körút, těsno. Kdo něco v maďarském divadle znamená, ten tu je, sdělovala mi Lucie Málková. Přijeli ředitelé divadel nejen z Budapešti, ale snad celého Maďarska. A samozřejmě mnoho herců, dramaturgů, kritiků.

Jeviště Vígszínházu je o něco menší a mělčí než Stavovského divadla, a tak představení mělo komornější ráz než v Praze. I když v řadě se mnou sedící dramaturgyně Marta Ljubková si stále něco zapisovala, chybu či technický problém jsem během něj nezaznamenal. Bylo kompaktní, výtvarně jak má být efektní, zvukově vycizelované, herecky přesné. Přitom – oproti premiéře – usazené, s nalezenými hereckými nuancemi, jež umožňovaly figury více specifikovat, od sebe odlišit, situace vypointovat. V tom měl největší úspěch Důstojník Milana Stehlíka, Servírky Pavly Beretové a „domácí“ Enikö Eszényi, jež je vedle herečky i ředitelkou Vígszínházu, a – pochopitelně – průvodci dějem, Optimista a Pesimista Václava Postráneckého a Vladimíra Javorského. První světová, zdálo se mi, není pro Maďary tak osudová jako pro nás. Pohlížejí na ni – tak trochu v souladu s režisérem Wilsonem – jako na pitoreskní pinožení s byť tragickými, tak stále ještě v podstatě úsměvnými, v porovnání s dneškem neškodnými, lehce sentimentálními konsekvencemi. Je pro ně především dávno odeznělou epizodou předznamenávající daleko krutější – a podle Maďarů pro ně nespravedlivější a bolestnější – doby následující. Po návratu Rakouska-Uherska rozhodně netouží. Ostatně ověřil jsem si to při návštěvě místního Muzea teroru v Andrássyho ulici, kde člověk prochází skutečnými vyšetřovnami a celami smrti, jež obývalo za druhé světové války gestapo a po něm ÁVO, respektive ÁVH, obdoba naší StB. Výsledek 1. světové tam popisují jako omyl Versailleské mírové smlouvy, jež byla nespravedlivá vůči Maďarům. Od toho odvozují své následné politické orientace a chování. Skutečná krutost a pohana nastaly pro ně ale až německou správou Maďarska v březnu 1944 a poválečným obsazením (a faktickou správou) Sovětským svazem. Z členů fašistické Strany Šípových křížů se škrtem pera, kterým doznali své viny, učinili pokání a slíbili aktivní nápravu, stali členové komunistické strany (do té doby měla jen pár desítek členů), jak dokládá jeden z dokumentů v moderně pojaté expozici muzea.

Úspěch pražské inscenace byl ve Vígszínházu obrovský. Aplaudovalo se vestoje, tleskalo do rytmu a následný bohatě pojatý raut skončil, až když… až když jsme se nocí prodiskutovali do rána.

Budapešťské trefy

Žlutavé podzimní listí, ostré sluneční paprsky, spletité množství kaváren a zahradních pubů, toulky městem, divadlo.

Ve čtvrtek další premiéra v Katona József Színház, tentokrát na jeho komorní scéně Kamra: M/S neboli Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu od Petera Weisse v režii Andráse Dömötöra. Vše se odehrává ve vagonu metra sovětské výroby, jaké ještě jezdí i v Praze. Zpracováno ve stylu soudobé jazzové opery s řadou vysoce stylizovaných výstupů v uzavřeném prostoru a tanečních a pohybových čísel. Za okny vagonu běží filmové dotáčky, jako by metro jelo. Každá sekvence má jinou atmosféru a obsah. Od prázdných či pomalovaných zdí a záběrů stromů, přes filmové dokumenty z budování socialismu po výjevy z aktuálních politických jednání, dnešních městských skládek a smetišť. Propracovaná aranžmá, tvrdý, agresivní svět, soustředěné herectví plné ukrývaného napětí. Postavy nejsou blázni ani obyčejní pasažéři metra. Spíše zločinci, teroristé, mafiáni. A velcí hráči. Odkazy na socialismus jsou zřetelné. I na současnost. A pointa? Marat vystupuje z metra a… stává se Napoleonem, který „vítěze“ sám začne ovládat.

Převlékání kabátů a udržování vlivu a moci za všech režimů je zřejmě aktuální maďarské téma. V divadle Bély Pintéra dávají již od září loňského roku hit Titkaink neboli Naše tajnosti. Jednoduchá scénografie s obrovskými – neustále se otáčejícími – cívkami magnetofonu v pozadí evokuje hlavní téma: osmdesátá léta minulého století, tajnou státní bezpečnost, manipulování opoziční mládeží a odposlouchávání disentu. Bélou Pintérem napsáno s obrovským vtipem a nadhledem, jednoduše, ale razantně. Herci jsou průměrní, přesto téma diváky vtahuje. Nejde totiž jen o politiku (i když o tu pro diváky asi především), ale i o… pedofilii. Či spíše bolest potenciálního pedofila, vysoce korektního, poctivého člověka, věčného – za všech režimů – smolaře a outsidera. Obsahově silné, emotivně dojemné, názorově vyhraněné, angažované představení. Před dvěma lety hostovalo divadlo Bély Pintéra na festivalu Divadlo v Plzni s inscenací 42. týden. V minulém čísle psala kolegyně Dombrovská o hostování téhož souboru na letošní Divadelní Nitře s inscenací Císařská TV. Ani jednou jsme o nich nereferovali příliš lichotivě. Navrhuji reparát s touto inscenací.

V šest U kalicha

Cesta zpět byla uvolněná, pohodová. Chechtadla – jak ji nazvala Táňa Medvecká – Pavly Beretové bylo všude plno. Ať už se bavila se sousedy kolem sebe i za sebou, nahazovala Javorskému text, který se celou cestu učil, nebo si natahovala záda na podlaze uličky. Filip Rajmont sledoval na počítači seriál Star Trek, nahlas jej (nesmírně vtipně) komentoval, a když už to ostatní nesnesli, zavřel se s ním na toaletě. Se Soňou Červenou jsem se na jedné ze zastávek bavil o tom, jak byla budapešťská představení náročná nejen na jevišti, ale i – nebo především – v zákulisí, odkud na každý výstup šplhala nahoru a pak zase dolů po točitém schodišti. Asi jako bych pokaždé vyšla do čtvrtého patra… S Milanem Stehlíkem jsem zase rozebíral, když už konečně dá rozhovor Divadelním novinám. Byla to nabíjející cesta. Divadelníci jsou barvití jak malířova paleta a ti z 1914 jsou kompaktní tým stmelený světovým trenérem. V Budapešti celkem bezpečně uhráli vysoký výsledek.

Do Prahy jsme přijeli něco před šestou. Jakže to říkal Švejk? Po válce v šest U kalicha. Takže jsme přijeli načas.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 23. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: 1. světová v Budapešti nezačala

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ