Divadelní noviny > Blogy Festivaly Zahraničí

Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 12)

Ve starobylé Toruni se konal na začátku června letošního roku jeden z nevýznamnějších středoevropských divadelních festivalů Kontakt, letos už po dvacáté sedmé. Letos rozsah byl impozantní proti dvěma spíše dietním ročníkům /zejména 2021/. Letos se opět vrátila mezinárodní porota, která hodnotila tento soutěžní festival.

Jako první představení s vysokými estetickými nároky se představilo divadlo z Athén s inscenací řeckého autora Ink. Režie a scénáře se ujal Dimitris Papaioannou, který je také hlavním představitelem a zároveň scénografem. Scéna je krásná, jde o výtvarné proudy stříkající vody. Kromě oblečeného hlavního představitele je zde nahý herec. Mezi muži jde o souboj. Nádherné jsou scény s folii, s trávou, kde se naháč skrývá. Nejde pochopitelně při tak velké estetizaci o to vyprávět děj, ale divák  sleduje emoce, které scénické dění vyvolávalo, podobně jako v moderní básni. Opravdu silný dojem a ohromný vstup do festivalu.

Krakovská ASP /AVU/ pod krkolomným titulem Kalibrace dichotomie se pokusila o divadlo. Inscenaci režíroval Arti Grabowski. Šlo o několik výrazných scének, které svědčili o divadelním cítění a dovednostech původně nedivadelní skupiny. Uprostřed prázdné scény seděl pohledný mladík. Němý. Potom následovala vtipná scéna s výměnou židle. Tanec Řeka Zorby, balanc na cihlách. Nahá scéna, moc pěkná, kouření Marihuany na závěr. Moc milé a překvapilo mne to.

V plenéru u přístavu v Toruni se uskutečnil první výstup poznaňského divadla Biuro podroży, který vede režisér a psycholog Paweł Szkotak. Představení trvalo hodinu, šlo o klasické téma Orfea, který hledal Euridiku v podsvětí. Postavy v podsvětí měly masky myší z komiksu Maus. Dvakrát slovní vstup z offu, jinak bez řeči. Konečně konec. Stát bylo pro mne velkým utrpením.

Další den se festival uvedl inscenaci Ale s našimi zemřelými. Šlo o zpracování knihy Jacka Dehnela v dramatizaci Michała Kmiecika. Soubor divadla z Kielc vynikl v režii Marcina Libera a ve vynikající scénografii Mirka Kaczmarka. Ve scéně šlo o jeviště s divadelními křesly, která byla naproti hledišti, kde na začátku seděli podivně nalíčeni herci. Dějově se jedná o koláž, kdy byly zhanobeny hroby, epidemie se šíří. Naroubovaná je  do inscenace kritika vůči pravicovému Polsku, satira na premiéra, na pandemii… Polský nacionalismus, který se rozšířil do celého0 světa. Velmi angažované umění, silně kritické k současné politické situaci.

Dalším politickým vstupem byl muzikál 1989. Šlo o produkci Gdaňska a Krakova, ale krakovští herci tu nebyli. Hudba byla dle muzikálu Hamilton. V této rockové opeře vystoupili tři politické páry, Walęsovi, Frasyniukové a Kuroňové. Herci představující Walęsu a Frasyniuka byli velmi zajímaví, Kuroňe hrál Marcin Czarnik. Dějově šlo o historický přehled od stávky v Gdaňsku přes vojenský stav až po červen 1989. Toto představení obdrželo hlavní cenu přehlídky od mezinárodní poroty, režírovala ho Katarzyna Szyngiera.

Místní toruňské divadlo Wilama Horzycy uvedlo hru Šíleně silná láska podle knihy Lutze van Dijka. Inscenaci režírovvala Aleksandra Jakubczak. Vztah dvou mladých mužů; polského chlapce a rakouského vojáka v době okupace Polska za druhé světové války. Hrdina zpíval ve sboru divadla, které bylo německé, první kolaborační problém, druhý je paktování se s německým vojákem. Nakonec se chlapec dostane jako jediný Polák do koncentráku s růžovým trojúhelníkem. Jeho partner se mu ztratí. Vidíme i vysněnou filmovou iluzi o poválečném šťastném soužití obou partnerů v USA. Představitel hlavní role obdržel rovněž cenu za herecký výkon.

Večer v přístavu se hrálo ve volné scenérii už druhé představení Biura Podróży z Poznaně v režii Pawła Szkotaka Silence-ticho v Troji. Dospělí, loutky dětí. Starý autobus. Agresor na motorce. Požár. Postavy na chůdách s hořícími koly, na závěr lodičky z papíru, které smete proud vody. Dost solidní, symbolické divadlo s minimálním slovním doprovodem.

Rumunské divadlo bývá v Toruni pravidelně zastoupeno, rovněž režisér Radu Afrim. Hrály se Tři smutné hry podle Maeterlincka. Šlo opravdu o tři kusy. Scénu jakéhosi altánku vytvořil Cosmin Florea, ta byla z celého představení nejlepší. Všechno velmi estetizované, ale bez obsahu, autorův symbolismus. Dobře se na to dívalo, hůře se tomu rozumělo. Trochu umění pro umění.

Divadlo z Opole uvedlo hru ruského autora Ivana Vyrypajeva pod titulem Přesně tajné výzkumy. Jednoduchá scéna, autorka Maria Jankowska. Téměř prázdná, kde se odrážely stíny postav. Inscenaci režíroval Norbert Rakowski. Chór z kterého se postupně vyloupli tři postavy, které byly zpovídány hlasy z offu, zástupci výzkumné firmy. Týkalo se podstatných životních situací, ale i velmi intimní sféry. Do toho vstupoval chór, který narušoval typickou statičnost Vyrypajevových her. Bylo to velmi působivé. Hodně do popředí se dostávala blížící se klimatická katastrofa, která již brzy vyhubí lidstvo. Nakonec firma skončila. Působilo to velmi depresivně. Jedna ze tří protagonistek Katarzyna Herman dostala cenu za herecký výkon.

Další představení bylo z Poznaně z divadla Teatr Polski, šlo o Smrt Jana Pavla II. Režíroval a sám si to napsal Jakub Skrzywanek. Scénicky šlo o velmi naturalistickou dokumentaci smrti s opravdu ohavnými momenty umírání. Poměrně málo se mluvilo. Drastické byly zejména scény, kdy zdevastovaného papeže nutili do velikonočního proslovu. Druhá polovina představení představovala scény úpravy mrtvoly, potom různé rituály a nakonec pozvání diváků, aby se šli podívat na mrtvého papeže, poklonit se jeho památce, který byl na scéně vystavený. Nabídku jsem nevyužil, zdála se mi trapná. Představení bylo zároveň prokládáno videem s různými lidmi, kteří reagovali na smrt papeže, často dost humorně. V diskusi Jakub Skrzywanek velmi kritizoval polskou společnost, dostal se až do transu, byl potom porotou vyhlášen za nejzajímavější osobnost festivalu Kontakt.

Litevské divadlo nemůže na festivalu chybět a letos přivezlo hru Fikce. Šlo o diplomové představení bývalého studenta Adomase Jušky, který byl údajně žákem Eimuntase Někročiuse. Bylo to představení pro čtyři herce a jednu herečku. Bylo velmi abstraktní, hra s knihami, která měla připomenout vášnivost pro knihy Jorge Borgese a zároveň to měla být jeho biografie. Hra byla poctou literatuře, která zde metaforicky byla nadměrně představena.

Druhé domácí představení z Toruně. Byl jsem zde brzy, na sále stále běžela smyčka civilních portrétů herců. Běželo to stále dokola. První část Višňového sadu se hrála na scéně. Režie Łukasz Kos. Scény byly dost konvenční, druhá scéna venku se hrála s otevřením v hloubce hlediště. Přestávka, bál ve foyer, hodně bylo toho promítáno v televizi, pokračovalo se už na normální scéně. Nakonec průměrné představení, která však neuráželo.

Teatr Powszechny z Varšavy přivezl scénickou adaptaci Bergmanových filmů pod titulem Tváří v tvář v režii renomované Maji Kleczewské. Šlo o adaptaci řady filmů, Tváří v tvář, Mlčení, Podzimní sonáta, Šepoty a výkřiky. Základní kostru tvořil osud psychiatryně a její příběhy. Přišli jsme do divadla a jsme v kině, videí bylo nadbytečně a ne vždy funkční. Grimasování psychiatrické pacientky bylo směšné. Rukopis velké umělkyně však inscenace měla.

Z Itálie jsme viděli představení Bratři. Režie Romeo Castellucci. 28 policistů, násilí, sborový pohyb. Nahota, surově naháče bijí. Epileptické záchvaty policistů. Skvělé scénicky, hra je o násilí. Objevují se portréty a mota, mimo jiné portrét Samuela Becketta. Policisty hráli ochotníci z Toruně.

Velmi problematickou hru o pornografii přivezlo divadlo z Gniezna pod titulem Milá prácička. Bylo to velmi divné představení, kde nakonec tři herci byli v hledišti nazí, aby celou hru s nahotou koketovali. Inscenace tematizovala pornografii a její legalizaci.

Jako poslední představení přehlídky opět vystoupila domácí toruňská scéna s představením Stylistické cvičení v režii české režisérky Evy Rysové, která se v Polsku naturalizovala. Šlo o hru Raymonda Queneau. Obsahově šlo o opakování stále stejných replik, ale i o stylizované hraní různých scének, které byly losované.

Letošní festival se vrátil k normě, byl kvantitativně bohatější než předcházející dva ročníky, ale kvalitativně horší než loňský. Ale i tak šlo o výjimečnou divadelní evropskou událost.

červen až červenec 2023

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 19. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 12)

1. Vladimír Hulec

   

   Stačí jen
   přehlédnout dramaturgii (o moc víc se bohužel z textu nedozvíme). Tak nějak by – podle mě – měl vypadat festival Divadlo Plzeň.
   🙂

   22.08.2023 (14.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jan Šotkovský

   

   „Nejde pochopitelně při tak velké estetizaci o to vyprávět děj, ale divák sleduje emoce, které scénické dění vyvolávalo…“

   „Dvakrát slovní vstup z offu, jinak bez řeči.“

   „Obsahově šlo o opakování stále stejných replik, ale i o stylizované hraní různých scének, které byly losované.“

   „videí bylo nadbytečně a ne vždy funkční“

   „Scény byly dost konvenční, druhá scéna venku se hrála s otevřením v hloubce hlediště“

   „Hra byla poctou literatuře, která zde metaforicky byla nadměrně představena.“

   „Dějově se jedná o koláž, kdy byly zhanobeny hroby, epidemie se šíří.“

   „V této rockové opeře vystoupili tři politické páry, Walęsovi, Frasyniukové a Kuroňové. Herci představující Walęsu a Frasyniuka byli velmi zajímaví, Kuroňe hrál Marcin Czarnik.“

   Nevím, jak by měl vypadat festival Divadlo Plzeň, ale troufnu si tvrdit, že takhle by neměl vypadat redigovaný článek, ba vůbec článek, který před vydáním někdo četl.

   23.08.2023 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ