17 x Černý na bílém
V aktuálním čísle DN 1/2016 přinášíme obsáhlou recenzi prvních dvou dílů sebraných spisů hudebního publicisty Jiřího Černého vydaných v minulém roce pražským nakladatelstvím Galén a příznačně nazvaných Jiří Černý… na bílém. Z kritických textů Jiřího Černého v knihách publikovaných vybral autor recenze Jan Šotkovský pro čtenáře i-DN několik ukázek.
Repro www Jiřího Černého
Prolog
Než dojde známý zpěvák od vchodu Reduty k baru, deset lidí mu třese rukou. Než tam dojdu já, musím deseti skladatelům, textařům, aranžérům, producentům, dirigentům, instrumentalistům nebo zpěvákům v pětiminutových zastaveníčkách vyklopit, co a jak jsem v recenzi toho jejich singlu myslel. Raději být chytře nakopnut, než hloupě pochválen, říká Horníček, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se radoval, jak chytře byl zkritizován, nebo si naopak stěžoval na hloupou pochvalu. A přitom řádků na recenzi je málo, desek čím dál tím víc, recenzent omylný a slovo nedokonalé. Každý můj měsíční přehled je poukázkou na minimálně patnáct nepřátel. Ale je to skutečně moje vina? (5/1971)
///
První díl
Jsou věci, při jejichž poslechu se cítíte jak uprostřed říše dobra a krásy. Mně tak zní polská zpěvačka Maryla Rodowiczová, když v originále interpretuje beatlovskou Let It Be. Má v sobě něco z folk rocku, snad místy prozrazuje i vliv černé Arethy Franklinové, pro niž Lennon s McCartneym píseň původně psali, ale především zpívá ze sebe, s melancholií, jíž se poddáváme u polských filmových hereček, s očistnou prostotou a neomylným vkusem, vyznačujícím každou velkou uměleckou osobnost. (4/1971)
Václav Neckář zpívá Tancujte Dam di dam, jak hudba káže vám a v duchu si myslí: Když vás na Nautila neužije. Melodie jeho bratra je pro tento účel parádní. Dám ti diamant sleduje stále záměr jednoduchého singlu, zde zase na způsob Motejla Modrejla. Rytíř jako by oba dva texty šťastně vysypal z rukávu – a Neckář oba snímky skutečně z rukávu vysypal. Umí to bezvadně, ale mám ho radši jinak. (5/1971)
Yvetta je poučná písnička. Vzato historicky je dílem bývalého jazzového pianisty, bývalého básníka a tuláka a bývalého zapřisáhlého beatového zpěváka. Nikomu z nich nic nevyčítám, ani prostoduchou masovou zábavu, pokud ji dělají dobře. A Svobodova hlava je stále plná melodií, z nichž tahle patří k lepším, a Kornův hlas bude ještě nějaký čas vítězit civilností a neobvyklostí, než se jeho neměnný nosový přízvuk oposlouchá. Špatně jim však oběma posloužil Zdeněk Rytíř. Textař Nautila by se neměl snížit k rýmu Yvetta–kravata a k cizinecké práci se slovesy, viz Yvetta mně krev v žilách klokotá. (8/1971)
Jestliže Gottova brilantní technika nemá kazu, na čemž se všichni shodneme, na co potom vlastně čekáme? Na výběr skladby, aranžmá – a především na to, co bylo od počátku Gottovy kariéry jeho choulostivým místem: na text a jeho pěvecké vyjádření. Aznavourovo a Borovcovo Když jsem já byl tenkrát kluk ukazuje smutnou pravdu: Gott si už tak zvykl na nesmyslné slátaniny a na výrobu krásných tónů, takřka nezávislých na slovech, že tak zpívá i text, který má ducha (zde sinatrovská, trpká moudrost) a z něhož by se dalo něco udělat. Slova jako „kluk“ nebo „hic“ zpívá bez uzardění se stejným dramatickým vzdychem, jako by to bylo „háj“ nebo „rájem“. (2/1972)
Z ostatního mě šokoval už jen text Pavla Cmírala Odjedeme snít (pro Jarmilu Veselou a Petra Pospíšila). Koupíme déšť a západ slunce – norkový plášť a v bílé simce. Aneb zas máme rýmů rance. (4/1972)
Pro tarantellovou Láska je láska nenašel aranžér výraznou tvář: kytara se stylově nikde se smyčci nesejde. Ve zpěvné, byť ne nejvtipnější Prostějovského slovní skládačce Eva Pilarová přesvědčí o svém pěveckém mistrovství, jehož tu je opravdu zapotřebí, aby snímek alespoň nějak vypadal. S druhou stranou pak už mnoho nezmůže ona, mexikánské žestě ani Rytířův text: tady dávají lišky dobrou noc všem nápadům. (5/1973)
///
Jiří Schelinger & Skupina F. Ringo Čecha (1968 – 1983, do roku 1972 Shut Up). FOTO archiv ČT
Interludium s Ringo Čechem
A bicí jen rychle rozehrej a neváhej, kytara city rozezní, ty tančíš s ní. František Ringo Čech se jako textař skutečně dopracoval – třeba v Titaniku – prostoty slabikářů a učebnic pro cizince. (6/1971)
Po Žárlivém kakadu a Kocouru Čírovi – obstojných, nechceme-li, aby obstály proti kočkám, supům a žluvám Jiřího Suchého – otextoval František Čech Viktoru Sodomovi a své skupině Shut Up Goody, Goody, My Love (Ježek se má) se zvířátkovskými rýmy nápadně slabšími, a ještě rozprášenými vniveč památníkovou lyrikou („usmívej, o lásce rozjímej“). Telefon rýmovaný na sladký tón, láska vratká–sladká, jakož i četná šalala se stávají už samoparodií čechovské komerce. (3/1973)
Trpaslíci trávou jdou, zvláště však tou německou. Ale abych nebyl nacionalista: jako se tam ne každému líbí Beethoven, tak ne každý Čech je muzikant. Někdo je prostě především génius, vědec a obchodník a spočítá si na pěti prstech, že kýč, který se líbí na jednom konci střední Evropy, se bude líbit i na druhém. Viktor Sodoma to zpívá jako všechno tohle, tj. jako kdokoliv. (6/1973)
Čechovo textařské vystřelení si z obecného vkusu, z kritiků, z češtiny a v tomto případě z Aleše Ulma – který to ovšem bere vážně – se tentokrát jmenuje Angelina. Pro zajíčky sentiment (chvátá–láska svatá), pro šprýmaře ochechulózní (zatáhni rolety–já udělám špagety) – a šmytec. (12/1973)
F. R. Čech napsal Evě Pilarové text Vítej lásko k melodii, která je, jako by ji on sám vybral. (8/1975)
///
Druhý díl
Nezbývá než věřit, že nám skladatel Rukavička, textař Markov, recitátor Miroslav Černý, skupina Svatopluka Čecha a Valérie Čižmárová předkládají v Huascaranu svou nejupřímnější reakci na tragédii československých horolezců před třemi lety v Peru, a že tedy jde jen o náhlé selhání vkusu, nikoli o vědomé zneužití lidské bolesti. Tento melodram (…) uráží vyzkoušeným melodickým sentimentem, vyprahlým textem, celým svým konvenčním reportážně-dramatizujícím tvarem. Že Čižmárová zpívá falešně (místy) a bez duše (nepřetržitě) je vlastně jedno. (1/1974)
Pořád stejný, podle předrockových měřítek téměř bezhlasý Pavel Sedláček má jediné dvě přednosti, které ho stačí nadřadit vší hlasové rutině některých jeho kolegů: strhující, samozřejmé frázování a zásadní jasno v náladě písničky. (3/1974)
Co Yvetta Simonová nesporně má, znělý, vyrovnaný, měkký a příjemně zbarvený hlas a dokonale klidné kultivované podání, by nemuselo být právě málo, kdyby to uplatnila v lepším repertoáru. Naneštěstí se často stává obětí scestné textařské estetiky, která vznikla na přelomu století, stále beznadějněji závisela na literatuře, a vzdor všem V+W, Suchým, Koptům aj. přežívá: „chci se chránit durových škál“ (Nečekej dál, J. Aplt), „však přesto dál sen lásky znám“ (Sen lásky, Z. Borovec), „láska je vláhou, čarovným kvítím, jarem ti mává“ (Jen doufej, J. Aplt) – to jsou typické ukázky neplodného šlechtění slov, přírody a citů, pokoušejícího se doprovodit hudbu tím, co už bylo mnohokrát a lépe vyjádřeno v poezii. Že cesta z tohoto bludného kruhu nevede skrze rozpustilý pochod Tom, Tom, Tom, v němž se zpěvačka cítí jako lyceistka na rugby, to je jiný problém. (7/1974)
Dvakrát Bohuslav Ondráček a Waldemar Matuška, dvakrát šarže. Jednou chalupnicko-kalendářní s Borovcovým textem Pláňka, jednou romanticko-exotická od Iva Fischera, Korzár. První typ by býval měl své místo v éře chaloupek pod horami (co se to stalo s vámi), druhý je novější: před čtvrtstoletím podobně práskal hlasem FrankieLaine. (10/1975)
///
Repro archiv Supraphonu
Epilog
Roklově instrumentálce se žádná z recenzovaných písníček nemůže postavit. Většina z nich je bez melodického, rytmického, textařského, aranžérského nebo pěveckého nápadu a znovu a znovu opakuje stará schémata. Nejnázornější je to u textů, obecně milostných, obecně přírodních, prefabrikovaně optimistických, zoufale nudných, stojících zcela mimo problémy, životní pocity, výrazivo a styl dnešní mladé – a vlastně kterékoliv – generace. Řemeslo, které obráží zas jen řemeslo. Čísla z výrobního plánu. (6/1973)
Komentáře k článku: 17 x Černý na bílém
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
