BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 86)
Divadelní spolek Slavkov pod vedením režiséra Stanislava Olbrichta si získává stále větší oblibu diváků, a to nejen v domácím působišti a nejbližším okolí. Amatérský, poměrně početný soubor je stabilizovaný, znát je to na kvalitě provedení nových inscenací i růstu a tříbení hereckého umu jednotlivců. Slavkovští v každém vystoupení jdou na vlastní maximum, upoutají i výkony srovnatelnými s profesionály. Jejich letošní výraznou premiérou, je stále oslovující Maryša bratří Mrštíků.
Foto: archiv autora
Ve Slavkově se hrála ponejprv v roce 1922, k poslední a nejslavnější z místních inscenací došlo roku 1954. To se slavkovskými ochotníky v roli Vávry vystoupil člen ND, jedna z legend českého divadla, Zdeněk Štěpánek. Nové nastudování, po sedmi desítkách let vrací se vlastně na domovskou půdu. Od Slavkova u Brna jsou Těšany na dosah. Režisérkou inscenace je Irena Rozsypalová, spjatá se Slavkovem dětstvím i prvními hereckými zkušenostmi. V současnosti také spoluprací se zdejším divadlem, kde pomáhá hercům nejen s jevištní řečí, oborem, který vyučuje na JAMU.
Mgr. Rozsypalová absolvovala herectví na JAMU (1977), do počátku devadesátých let působila v dnešním Národním divadle moravskoslezském, pak učila na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. V roce 1989 ukončila, opět na JAMU, studium operní režie. Svou činností zasáhla do více divadelních oblastí, ale i přesáhla, např. moderátorstvím či výukou rétoriky. Premiéra v dubnu letošního roku, po níž následovaly úspěšné reprízy, měla zvlášť slavnostní ráz. Konala se totiž v den kulatých narozenin paní režisérky.
Realizátoři věnovali přípravě hry zvlášť velkou a precizní pozornost. Pojetí Maryši je „klasické“, inscenace neusiluje o ztvárnění, které by např. situovalo či modifikovalo děj a prostředí do současných reálií. Na tom staví svou sdělnost a sílu, při respektu k publiku, pro které hraje.
Foto: archiv autora
Scéna vystačí s minimálním mobiliářem (zejména stolky, židle), dominantou je bělostná brána, která umožňuje funkční dělení scény do dvou ploch za sebou. I přes velké jeviště, zčásti využívá ve hře prostor hlediště, jak je dnes poměrně časté. Zvláštní pozornost byla věnována kostýmům, které hrají s sebou, okouzlí a zaujmou uplatněním místního, slavkovského kroje. Divadelní garderoba je ve stálé a pečlivé péči Jarmily Pospíšilové, odborný výběr lidových krojů zajistila Jana Svobodová. Na místě je podtrhnout klíčovou, závěrečnou scénu první poloviny dramatu. Zde, násilím donucená i zmanipulovaná Maryša, převlékána je zvolna, dílec po dílci, do krásného kroje. Celý obřad „oblékání“ má přitom přesně a rytmicky souznít se zpěvem. Zde je další specifikum inscenace, která prokládá děj moravskými písněmi, vesměs ze Slavkova a Slavkovska. „Každá má svůj příběh a význam v kontextu celého představení“, píše Adam Blahák, který s režií spolupracoval. Písní je celkem jedenadvacet. I když v souboru jsou zdatní zpěváci, z praktických důvodů padla volba na profesionální nahrávku. Režisérce pomohli kolegové a studenti z JAMU. Dialekt, jímž se ve hře mluví, návštěvníkům vyšší věkové kategorie připomene časy, kdy se tak mluvilo i v Brně. Herci měli potřebné odborné vedení výslovnosti a dikce přímo od režisérky. Jako v předchozí inscenaci se do dění na jevišti zapojila velká část souboru, včetně dětí.
Výbornou režijní volbou bylo nasazení dvou hereček, ztvárňujících Maryšu. Té první, mladé, radostné, zamilované dívky, pak zlomené nátlakem, se velmi dobře zhostila, asi ve své první tak velké roli, Markéta Moudrá. Přesvědčivě zvládla emotivně výrazné momenty, velký závěrečný potlesk diváků byl spravedlivým oceněním. V druhé půli přebírá roli Maryši všestranně herecky disponovaná Marta Šujanová. Roli osudem deptané, rozhárané ženy, stále však hrdé, stojící na svém, jako vždy výborně zvládla. Velmi působivý je krátký, současně silně emotivní nonverbální výstup jejího loučení s trojicí Vávrových dětí. Režie také zajímavě a účinně využila dvou podob Maryši před tragickou závěrečnou tečkou. Ze zadní části jeviště přistupuje k bráně z minulosti mladší, k té, osudem ničené, zestárlé. Mladší jí do dlaně vkládá, též beze slov, hrnek s kávou…
Foto: archiv autora
Milan Hrazdílek (Lízal, omezený despota, otec Maryši) a Ivan Marek (mlynář Vávra), jsou v souboru zkušeným bardy, kteří si rozumí při vzájemné souhře. Oba přesvědčili v dramatické proměně původních postojů a názorů, v odlišné pozdější. Lízalka (matka Maryši), v podání Věry Stojarové, jedné z opor dámské části souboru, s postavou dryáčnické, odpudivé matky, ponoukající manžela k ještě větší tvrdosti ke dceři, s danou úlohou si velmi dobře poradila. Představitelem Francka je Radim Kachlíř, který se dokáže úspěšně převtělit do různých rolí. Zamilovaného, neústupného i impulzivního šohaje ztvárnil s dynamikou, jak se patří. Velmi zdařilá byla slovní dusivá masáž pro Maryšu, v níž si skvěle notovaly Strouhalka s Drbalkou (Marie Gottwaldová a Elena Knotková). Stejně tak ataka hospodského (Miroslav Slováček) a jeho Fany (Petra Vyšehradská), s ledovou sprchou pravdy na Lízala, za zničení života vlastnímu dítěti. Pochvala náleží i babičce Maryši (Marta Tesáková), také Horačce, (matka rekruta Francka), Marii Kostíkové, a vlastně všem zde nejmenovaným, bez nichž by představení v daném provedení možné nebylo. Zasloužený úspěch před diváky opakovaně zaplněného velkého slavkovského sálu jistě inspiruje k dalším, zajímavým i přitažlivým inscenacím.
Foto: archiv autora
Psáno po dubnové premiéře a listopadové repríze ve Slavkově, s přáním souboru k dalším úspěchům v divadelním světě. Současně, paní režisérce navíc: vše nejlepší, při pevném zdraví, k letošním významným narozeninám, zdobených pěknou jubilejní inscenací.
///
Autorské blogy nevyjadřují názor redakce a není do nich redakčně zasahováno.
Komentáře k článku: BLOG: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 86)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
