Divadelní noviny > Festivaly

28. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 6)

Milé Divadelní noviny,

víte, že od doby, co se sám podílím na divadelních inscenacích, setrvale odmítám vyjadřovat se veřejně k práci kolegů. Když ale sleduji naprostou roztříštěnost odborných divadelních soudů, dovolím si dnes malou výjimku, která ovšem ať potvrzuje pravidlo.

Up

Nejprve tedy nahoru. Mikuláškova inscenace Stát jsem já je pro mě svrchovanou divadelní kompozicí režiséra, který ví, co má na mysli, dokáže to vtělit do prostorového řešení inscenace a do brilantního vedení hereckých výkonů. Je to inscenace, která má velmi patrné artistní kvality a zároveň zřetelnou filosofii.

Ta inscenace, jako téměř každá jiná, mohla být o půl hodiny kratší, textově umírněnější tak, aby dala divákům možnost ji soustředěně sledovat. Jan Mikulášek je ale režisér, který umí podstatné myšlenky vyjádřit dobře viditelným divadelním gestem a setrvale se pokouší o závažnou výpověď. A toho já si vážím.

Z obdobných důvodů bych na podobnou úroveň stavěl Prezidentky Kamily Polívkové. Opět výrazná režijní koncepce a kompozice vyjádřená nenápadným, ale jasně záměrným vedením herců v rámci zdánlivé jednoduchosti, obyčejnosti, stvořené autenticity. Banální řeči sestavené režisérkou k jedné z možných výpovědi o nás.

Tradičně nahoře bývají loutkové inscenace, které jsou chytré, vtipné, poutavé, poetické – a zábavné. Zkrátka divadelní. Letos bych k nim v tomto duchu přiřadil i francouzský Triumf lásky. Nikoli dřevěností loutek, ale entuziasmem, poezií, předváděnou naivitou i vyjevenou podbízivostí. Tak trochu zasněný náhled do dobře zřízeného divadelního muzea. Nehrálo se snad takhle nějak – s dobovými omezeními samozřejmě – francouzské divadlo v 17. a 18. století? Možná jo.

Down

Propadů nabízejí festivaly – jak jinak – vždy také dost. Pro mě tím největším (právě proto, že je dílem svrchovaného divadelního profesionála) byla Morávkova inscenace Kunderovy Ptákoviny. Podivný ples upírů, kteří mátožně odříkávají Kunderův text (jen s mírnými přesuny) bez jakékoli zřetelné ambice přijít na to, o co se v té hře hraje. Ani koncem šedesátých let nebyla totiž Ptákovina průhlednou satirou diktátorských manýr komunistického režimu, ale především brilantním ponorem do lidské sexuality, jež stojí málem za vším, co se mezi námi děje. A pokřivená sexualita, spojí-li se s politickou mocí, má následky mnohem nedozírnější, než je mlácení učitelů rákoskou a uřezané uši.

• Autor: Vladimír Procházka
• Publikováno: 17. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: 28. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 6)

1. Vladimír Hulec

   

   Vladimíre,
   myslím, že je velmi dobře, že se zapojuješ do diskusí nad divadlem. Českému prostředí tyto mezioborové diskuse a vůbec schopnost klidně a věcně – byť třeba kriticky – nahlížet na divadelní dění velmi chybí.
   Ale nyní k Tvému festivalovému hodnocení. Jdeš částečně proti proudu „roztříštěných“ soudů odborné krtiky, což je fajn. Nejvíc je to patrné v hodnocení Mikuláškova Stát jsem já. V globálu sice s Tebou ohledně dlouhodobé snahy Mikuláška a Polívkové o výrazné, čitelné režijní gesto a závažné divadlo souhlasím, tentokrát ale nedokážu obsah ani formu Mikuláškovy inscenace Stát jsem já akceptovat jinak než jako nezvládnuté. Od výběru textu po jeho uchopení. Bylo by to na delší diskusi, možná se k ní dostaneme, tedy nyní jen jeden – zdánlivě možná podružný, ale nemyslím – aspekt: Divadelník přece musí vnímat, komu své gesto, své divadlo směřuje, a toto je – podle mne – mimo teritoria Stavovského či jakéhokoli jiného velkého kamenného divadla. Už dialogickým úvodem a zdlouhavou expozicí tam nemůže udržet diváky. To je všehovšudy schválnost pro exklusivní (pokud vůbec) část diváků, již měl podle mne včas zastavit už dramaturg (či přesunout inscenaci na Novou scénu). Chápu ovšem, že se to v provozu kolosu, jakým je ND, špatně dělá.
   A co se týká Morávkovy interpretace Ptákoviny, vlastně se vrací náš dávný spor, co si může režisér dovolit s předlohou. Kdysi jsi říkal, že nemůžeš akceptovat Léblovy Čechovy, protože jsou Léblovy inscenace podepsané autor: Čechov, a ten je napsal o něčem jiném, čeho je třeba se držet. „Pokud by pod textem byl podepsán Lébl, to by byla jiná,“ říkals. Myslím, že podobně nyní reaguješ na Morávka. Z textu nevypustil snad ani slovo, ale interprtetuje jej výrazně po svém. Akcentuje v něm to, co v něm sám cítí, možná i oproti duchu Kundery. Ovšem – upozorňuju – MOŽNÁ. Kdo ví, co autor ve skutečnosti zamýšlel, či kam – třeba i podvědomě – mířil. Mně se vždy na tvůrcích typu Lébl, Nebeský, Morávek, ale třeba i Mikulášek, Lanta, Macháček či Frič – líbí a cením si, že nabízejí zcela vlastní, osobité čtení textu a právě ono výrazné režijní gesto. Překvapuje mě, že u Morávka je oproti Mikuláškovi nevidíš či neoceňuješ. Jeho Ptákovina je zkrátka „o něčem jiném“, než by sis představoval. Já v ní vidím samotného Kunderu. Nejen jako autora předlohy, ale současně i devadesátiletého člověka, o němž dnes již víme mnoho a který je zoufalý či znechucený nejen z doby tehdejší, ale i následující a současné (reakce české kulturní obce na Kunderu jako osobnost včetně obvinění z udavačství apod.). A dělá zoufalá gesta, jež Morávek vypouklým, surrealistickým zrcadlem svého stylu zobrazuje. Drží se silného existenciálního pojetí, opírá se o kvalitní, vypointovaný text a uchovává si – narozdíl od Mikuláškova Stát jsem já – kompaktní formu komunikující s prostorem a – věřím – i diváky, kterým je inscenace určena.

   18.09.2020 (16.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ