29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)
Program letošního 29. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni se mi zdál skvělej, nemám k němu žádnou výhradu a mohu poukázat jen na své největší zážitky, případně si povzdechnout nad reakcemi, sebestřednou uzavřeností a nevšímavostí plzeňských diváků a části českých divadelníků a divadelní kritiky.
Up
Mám-li přehlédnout vrcholy festivalu, tak to pro mne byly všechny čtyři zahraniční produkce – Austerlitz litevského divadla Valstybinis Jaunimo Teatras z Vilniusu v režii polského režiséra Krystiana Lupy, D1 (pracovní název) Slovenského komorného divadla z Martina v režii Lukáše Brutovského, Rodina Národního divadla z belgickém Gentu v režii Švýcara Milo Raua i 3sestry Narodoweho Stareho Teatru Heleny Modrzejevskiej z Krakova belgického režiséra Luka Percevala. Všechny nabídly výrazné autorské – možno říci režisérské – divadlo významných tvůrců evropského divadla v podstatě čtyř generací a odlišných přístupů k divadlu. Byli jsme tak konfrontováni s osobními traumaty Lupy, cítícího bolest a žal z traumat dvacátého století s mnoha jizvami a neléčitelnými ránami, či jsme soucítili s ironií a groteskní sebereflexí slovenského národa z politiků a politikaření v jejich státě v autroské režii Brutovského a akční scénografii výtvarníka Lukáše Poliaka. Šokovalo nás věcné zachycení sebevraždy jedné francouzské rodiny a byli jsme vnořeni do zásvětného světa postav jiné rodiny, tentokrát Čechovovy. Percevalova inscenace byla mému světu – či mé divadelní „libosti“ – asi nejblíž, neb odvážně a s velkou razancí vstoupila na kolbiště divadelníkům všeobecně známého textu a interpretovala jej – či spíše nechala se jím inspirovat – k divadelní úvaze nad marností a až tělesnou bolestností našich existencí. Ač to byla úprava a provedení velmi expresivní a mozaikovité, to základní z Čechova zůstalo: neschopnost vymanit se a vystoupit z řečiště vlastních traumat a reagovat na změnu doby, jež tak zůstává nezvratně a bolestně vklíněna v nás. V našich existencích, v našem myšlení a jednání.
I pouliční dění zahraničních hostů – mám na mysli obří loutky dvou Turistů v rukou francouzských loutkářů Les Grandes Personnes z Aubervilliers – bylo zvoleno vhodně. Upozornilo Plzeňské, že se v jejich měste odehrává divadelní festival, dokázalo je roztančit či s nimi navázat dialog a navázalo na dávné Bílé divadlo a další skupiny, jež obdobně putovaly Plzní v počátcích festivalu, či na španělskou skupinu Carros de Foc, jejíž show byla v roce 2015 součástí celoročního projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury.
Co se týká českého programu festivalu, jde spíše o showcase se vším, co to obnáší. Ze všeho něco bez velké dramaturgické jednoty. Můžeme to vítat (divák vidí to hlavní, co se v Česku – dle dramaturgů – za poslední rok v činohře a loutkách odehrálo), ale taky být v rozpacích. Nebylo by vhodnější zacílit na české divadelní dění více kurátorsky (tedy výrazně osobnostně) a přivézt pokaždé cílenější výběr? Ale rozumím pořadatelům. Možná by se tím narušil víceméně poklidný, konsensuální přístup českých divadelníků k tomuto festivalu.
Down
Nechtěl jsem letos psát o „pádech“ festivalu, neb v programové části jsem v podstatě žádný výrazný propad nezaznamenal. Rýpnu si tedy tentokrát do vlastních řad. Rozumím méně zkušeným či divadlu méně propadlým divákům, že nejsou schopni či ochotni podstoupit „torturu“ zpomaleného času inscenací Lupy a Percevala, u divadelníků a především divadelní kritiky mě to však vždy zamrzí. Přijde mi, jako bychom byli v českém divadle schopni a ochotni respektovat – v literárním žánru – jen povídky či přenejhorším novely, když nám ale přistane na stůl Proustovo Hledání ztraceného času či Joyceův Odysseus, vytlačí nám cit i mozek z hlavy a označíme je za příliš dlouhé a rozvleklé a jejich čtení za „old school“ a nudu. Děsím se, jak by zde dopadl Einstein on the Beach nebo – nedej Bože – japonské divadlo nó.
Komentáře k článku: 29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)