29. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 14)

Můj palec nahoru patří i letos VŠEM, kteří to opět nevzdali a popostrčili Thespidovu káru zase o píď dále – za humna Plzně i českomoravské kotliny.

Opět se názorně prokázalo, jak různě se dá „dělat“ divadlo, přičemž na základě patnácti zhlédnutých představení/inscenací ráda konstatuji vysokou profesionální úroveň předestřeného vzorku.

Up

V rovině „zážitkové“, tedy nezbytně individuální, ba subjektivní, mne zase jednou „dostal“ Divadelní spolek JEDL a jeho Manželská historie balancující s rozkošnickou, přitom přesně dávkovanou ironií brilantně na ostří kreativity a zběsilosti. (Malého stvořitele jsem zhlédla již v Praze.)

S upřímným zaujetím a bez kontraproduktivní intelektuální námahy jsem přijala Dianiškovu divadelně barvitou „dokumentární fikci“ Špinarka v provedení ostravského Divadla Petra Bezruče s excelentní titulní představitelkou Markétou Matulovou. A se zájmem o věc i o divadlo jsem sledovala také ironicko-poetický „příběh“ D1 (Pracovní název) v provedení Slovenského komorního divadla z Martina v autorské režii Lukáše Brutovského. Pro loutky mám tradiční slabost a plzeňská Alfa i královéhradecký Drak mne „již tradičně“ potěšily duchaplnou invencí, bravurním řemeslem a neutuchající hravostí.

Ke kladům festivalu musím přičíst i účast hned tří „velkých“ zahraničních produkcí zaštítěných evropsky renomovanými režiséry – Lupou, Rauem a Percevalem, z nichž dva byli v Plzni osobně přítomni. Konkrétní výběr tří „smrtonosných“ inscenací má pro mne v dané situaci zvláštní, rozporuplnou mimodivadelní výmluvnost; umělecky je to problematičtější.

Down

Můj palec dolů patří Percevalově variaci na téma Čechovových Tří sester (v koprodukci TR Varšava a krakovského NST), jejíž „volnost“ se bezohledně a v samém principu míjela s deklarovaným vzorem, přičemž čechovovská filiace byla pro vnímání režisérem kýženého sdělení doslova matoucí a veskrze kontraproduktivní. Chudák mrtvý klasik…