Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 3)
Hlavní program festivalu pokračoval inscenací frankfurtské činohry. Kafkův Zámek dramatizovala Rebecca Lang a režíroval Ersan Mondtag. Beznadějný příběh zeměměřiče K se odvíjí ve variabilní mobilní dekoraci, jejíž rozměry a proporce připomínají spíše domeček pro panenky. Podobné velikosti i vzhledu jsou postavy v bílých, skoro přiléhavých trikotech. Evokují děti s hlavami a obličeji batolat (masky). Dialogy přednášejí občas zvukově znetvořenými hlasy, skřehotavý „smích“ podtrhuje horrorovou atmosféru inscenace, stejně jako nepřetržité jemné sněžení na potemnělé scéně (návrh Julia Scheurer).
Beznadějný příběh zeměměřiče K se odvíjí ve variabilní mobilní dekoraci, jejíž rozměry a proporce připomínají spíše domeček pro panenky… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Anonymizace a „miniaturizace“ postav zdůrazňuje naprosté podřízení všech Zámku. Zeměměřičovu bezmocnost vyjadřuje i genderově převrácený gard jeho dobrodružství s Frídou – ona je aktivní, při anální souloži s ním použije penis, který mu sundala (postavy jsou pohlavně odlišeny malými navlékacími penisy). Temné ladění inscenace posiluje i prakticky stálý podkres romantickou hudbou, postupně zvukově destruovanou.
Marie-Cristina vypráví o svém úraze, následném léčení i současném životě FOTO ARCHIV FESTIVALU
Po zhlédnutí představení Kontrola kvality/Qualitätskontrolle, s nímž přijela skupina Rimini Protokoll, jejíž tvorba je založena na autentických výpovědích „expertů všedního dne“, kteří na jevišti hrají/žijí své příběhy, jsem velmi intenzivně vnímal dar pohybu. Tragický příběh hlavní představitelky, od 20 let ochrnuté, je vyprávěn a předveden s maximální intenzitou, dotýká se diváka natolik, že si uvědomuje nesamozřejmost své „snadné“ existence.
Maria-Cristina Hallwachs ochrnula po bezmyšlenkovitém skoku do mělkého bazénu na Krétě, kam přiletěla oslavit s rodiči svoji maturitu. Dnes je upoutána na elektrickém vozíku, který ovládá jen hlavu; dýchá pomocí přístroje, potřebuje nepřetržitou péči dvou ošetřovatelek. Na scéně (autory výpravy jsou Marc Jungreithmeier, Marco Canevacci a Grit Schuster) je jedna z nich – Timea Mihályi, která podle pokynů své klientky gestikuluje, dá jí napít kávy a také odsaje hleny.
Marie-Cristina vypráví o svém úraze, následném léčení i současném životě, demonstruje schopnosti své (např. dokáže ukazovátkem, jež drží v ústech, obrátit stránku v knize, vyťukat text na klávesnici) i vozíku, s nímž je prakticky srostlá. Zmíní se také o touze mít dítě. Kromě osobního příběhu je přítomen i politicko historický moment – ve formě pexesa (pod názvem memory) je prezentován způsob likvidace handicapovaných osob v hitlerovském Německu. Myslím však, že tento exkurs je ve struktuře zbytečný.
Obdivuhodná je otevřenost a odvaha, s níž Maria-Cristina demonstruje svůj životní příběh, jehož vyústění je dosti výjimečné. V mnoha zemích by se jí sotva mohlo dostat takové péče, která jí umožňuje vystupovat na scéně (což má pro ni nepochybně také terapeutický význam). Život mnoha podobně postižených lidí má zřídka takové kvality.
(Pro publikum byly rozhodně přínosnější inscenace Rimini Protokoll, uvedené na minulých festivalech – roku 2007 Karel Marx Kapitál, první díl a o dva roky později Vung bien gió´i mapující životy Vietnamců u nás a v Německu, jež vznikla v koprodukci s pražským festivalem.)
V hotelovém pokoji, jemuž dominuje obrovská postel, se odehrává písňový večer King Size FOTO ARCHIV FESTIVALU
Lehkým úsměvem byla prodchnuta Marthalerova inscenace King Size. V hotelovém pokoji, jemuž dominuje postel této velikosti (realistickou scénu navrhl Duri Bischoff), se odehrává písňový večer, jehož „dějovou osnovou“ je láska v lidském životě. O ní se zpívá v lidových i kabaretních písních, někdy se i tančí (Michael von der Heide vystřihne i piruetu).
Základní úsměvné a lehce ironické ladění kusu napoví už úvodní upozornění ve všech švýcarských i dalších jazycích (včetně češtiny), které nabádá obecenstvo, aby zapnulo své mobily a rozbalovalo se šustěním bonbony a vydávalo i jiné zvuky. (Během představení ovšem nikdo ani nedutal!)
Na otevřené scéně před začátkem „spí“ ve velké posteli muž – první akcí je jeho vstávání (včetně převleku z pyžama do obleku na scéně) za doprovodu kánonu mužského a ženského hlasu o krásném ránu. Poté, co se upraví, usedne Bendix Dethleffsen k pianinu a s velkým citem, lehýnce, doprovází celé představení, občas i zpívá. Hlavními protagonisty večera jsou Tora Augestad a Michael von der Heide, kteří procházejí proměnou od pokojské a portýra (kteří ustelou postel po klavíristovi a pak si do ní oblečeni lehnou) ke kabaretním hvězdám. Všichni zpívají zlehka a přitom technicky perfektně, s jemnou ironickou nadsázkou a vychutnávají herecké akce, někdy i absurdní (trojhlas, s klavíristou, ve skříni, kdy signálem ke zpěvu je její otevření).
Čtvrtou postavou, která do idyly písňového večera zřetelně nepatří, je žena, kostýmem i chováním charakterizovaná jako důchodkyně (Nikola Weisse). Nejčastěji jen mlčky přejde pokojem, pronáší příznačná moudra (jediná nezpívá), taky jí z kabelky špagety (pak je jí špatně) a sbírá kde co. Její vrcholnou akcí je souboj s notovým pultem, který se snaží rozložit a postavit, provázený úryvkem z předehry k Wagnerově opeře Tristan a Isolda. Její mimochodná existence nikoho neruší, nikomu moc nevadí. (Koncepce této postavy mi evokovala známou interpretku postavy Osudu z Wilsonovy inscenace této Janáčkovy opery v pražském ND.)
Výtečný písňový večer (během něhož jsem si netroufal smát se nahlas, to se přece nedělá!) by byl mohl pokračovat do nekonečna, bohužel však skončil (zřejmě k úlevě vedle mě sedícího kritika, který na tiskové konferenci před festivalem požadoval uvádění tradičních inscenací.)
Komentáře k článku: Zwanzig – neuvěřitelné jubileum! (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
