30. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 6)
Mezi své osobní Upy řadím celkem příznačně tři z pěti uvedených zahraničních inscenací, do potenciálních Downů pak tři české. Tuzemská dramaturgie za tou cizojazyčnou mírně zaostávala.
Shaxpearova myčka na ulici Kertész. Foto archiv festivalu
Up
Za Up letošního ročníku festivalu považuji vynikající, šílenou a naprosto aktuální inscenaci režiséra Viktora Bodóa Shaxpearova myčka na ulici Kertész. Energie vycházející z jeviště vytvořila kolem představení auru, díky níž jsem ani nepřemýšlela, jak to celé dopadlo, ale jen si užívala, že mohu být součástí tak akčního, vtipného a hlubokého díla. Vyprávět příběh Romea a Julie může být zbytečné, když už naivní láska dvou lidí, jednoho z nich málem pod zákonem, působí spíš směšně než tragicky. Jako tragické ovšem tvůrci zobrazili prostředí, kde se upravený děj odehrává. Zaplivaná automyčka a její sjeté osazenstvo metaforicky otevírá průhled do společensko-ekonomického prostředí (nejen) současného Maďarska.
Down
Na opačné straně spektra a také z ranku interpretačního divadla založeného na klasickém textu za mě stojí Její pastorkyňa Slováckého divadla. V kontextu dalších představení vystupuje tato absolutně nudná (ne)interpretce jako úlitba absenci něčeho ryze českého (nebo moravského) v programu. Veškerá aktualizace se zasekla na současných kostýmech a scénografii v podobě skleníku či sekačky. Neobjevila jsem nic, čím by měla inscenace vypovídat o současnosti, a proto této dramaturgické volbě vůbec nerozumím.
Natálie Bulvasová, studentka 1. ročníku magisterského studia na Katedře teorie a kritiky DAMU, Praha
Komentáře k článku: 30. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Natálie,
v úvodu píšete: „Mezi své osobní Upy řadím celkem příznačně tři z pěti uvedených zahraničních inscenací, do potenciálních Downů pak tři české.“ Nicméně pak uvádíte vždy jen jeden Up a jeden Down. Docela by mě – a jistě nejen mne – zajímaly další dva Vaše Upy a Downy… Případně i důvody proč.
26.09.2022 (18.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Natálie Bulvasová
Další Up byly
Povídky z Vídeňského lesa, dlouho ke mně skrze činoherní divadlo něco tak aktuálně nepromlouvalo. Ty a Shaxpeare bojují o první místo. Třetí je 887, i když čím víc se ve mně usazuje, tím se mi zážitek zmenšuje a zůstavají spíš otázky. (K čemu to vůbec bylo dobré?)
Druhý Down je za mě absolutně nudný Burian. Ten třetí tvoří můj osobní problém s Chazarským slovníkem. Myslím si, že je to povedená inscenace, ale měla jsem od ní (bohužel) velká očekávání, která se nenaplnila. Všechny tři české inscenace v Downech mě nutí k otázce, co se teda vůbec dá jako showcasová “nejlepší” česká tvorba označit…
27.09.2022 (21.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Díky.
Pro mě ohromě zajímavej pohled. S českými „downy“ – či pocity z oněch inscenací – se naprosto shodneme.
A že si kladate otázku, k čemu 887 bylo dobré, je asi logické: nešlo jen o formu a setkání s legendou?! Podle mě ovšem nikoli. Lepageův formálně dokonalý pohled do své a současně québecké historie skrze vyvolávání vlastní paměti je výsledkem velmi aktuální snahy mnoha umělců být a zůstat pravdiví a autentičtí, důvěryhodní. Nejenže si divák musí konfrontovat současnost s minulostí a zjišťuje mnohé souvislosti, o kterých nemusel vědět či do té doby přemýšlet, ale ten dotek s minulostí je skrze tvůrce přímý, je od přímého účastníka. Ne náhodou má dnes dokumentární divadlo (a vůbec dokumentární díla) takový ohlas. Ostatně Lepage není mezi divadelníky sám, kdo se vydal do míst svého dětství a vypráví o něm. I jiný současný světový režisér a herec se vrátil ve své nedávné produkci k městu svého dětství – Kenneth Branagh filmem Belfast. A podíváme-li se k nám, v právě probíhajícím festivalu …příští vlna/next wave… čerpá řada mladých tvůrců ve svých dílech především ze sebe a svých osobních či dokonce rodinných zážitků a zkušeností, jež předávají divákům obdobnou formou jako Lepage – tedy vyprávěním a obrázky (samozřejmě daleko skromnějšími prostředky). Dnes jsem se například vrátil z inscenace Lindy Straub (Spielraum Collective) Odkaz, ve které vypráví o své babičce a svém vztahu k ní. Mnohé z toho, co předvedl Lepage v dokonalé formě, se dalo najít i zde. Ovšem nejen formou, ale i domyšlením a vrstevnatostí, bohatostí témat byl Lepage daleko dál. A to je ono mistrovství, které bylo v 887 a které zdaleka není snadno dosažitelné. Odlesky 887 by se daly najít v mnohé současné – nejen divadelní – tvorbě. Pro kritika zajímajícího se současným uměním je to myslím hodně zajímavé. Je to jeden z podstaných symptomů současného umění.
28.09.2022 (1.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Prosím pišme Její pastorkyňa…
28.09.2022 (1.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Opraveno.
Asi moje chyba při zavěšování textu (bylo Její Pastorkyňa – pro info). Autorce i čtenářům se omlouvám.
🙂
28.09.2022 (12.11), , Trvalý odkaz komentáře,