Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 13)
Up
Největším zážitkem pro mě byla překvapivě inscenace Deti Slovenského národného divadla, která vznikla volně na motivy tří povídek Boženy Slančíkové-Timravy. Daniel Mailing z prozaického textu vytvořil ucelený dramatický tvar, který režisér Michal Vajdička obdařil zajímavými režijními nápady, přičemž kladl důraz na hereckou souhru souboru. Nejvíce prostoru získaly sestry Drozdíková a Kanátová v podání Emílie Vášáryové a Kamily Magálové, jež výtečně bez špetky sebemenšího zaváhání provedly své postavy velkým vývojovým obloukem. Vajdičkova inscenace dává zároveň odpověď na fakt, proč nyní dílo Slančíkové zažívá na Slovensku renezanci. Je prostě a jasně aktuální.
Nerad bych ovšem zapomněl zmínit ani inscenaci Davida Šiktance Jídelní vůz z Činoherního studia Ústí n/L. Autor a režisér David Šiktanc vytvořil zábavnou podívanou, která na základě mnoha krátkých scének odehrávajících se v jídelním voze na trati Praha – Ústí nad Labem nahlíží na různorodost lidských typů, s nimiž se (nejen) ve vlacích při cestách setkáváme. A rozhodně nejde jen o humorné okamžiky… Šiktanc má výborně odpozorované chování lidí, které herci adekvátním způsobem uchopili.
Down
Pominu-li trapný okamžik ze slavnostního zahájení festivalu, kdy kvůli krádeži v dámských šatnách hereček nebyla dohrána inscenace Jana Klaty Trójanky (mezinárodní ostuda jak vyšitá), volba nejslabšího kusu je v mém případě jasná.
Jde o inscenaci Petry Tejnorové a Marty Ljubkové Sme krajina: Príbeh ľudí, priehrady a času ze zvolenského Divadla Jozefa G. Tajovského. Antidivadelní dokumentární podívaná o strastiplných desetiletích plných dohadování se o budoucnosti obce Slatinka, které hrozil zánik kvůli výstavbě přehrady, mě zcela minula. Jednalo se o projekt s regionální tematikou, ovšem bez obecnějšího přesahu.
V podobném duchu se nesla výtvarně velkolepá (aspoň v první části) závěrečná festivalová inscenace litevské scény Klaipėdos Dramos Teatras Fragment. Práce Dmitrije Krymova sic možná ohromí scénografií, jinak je však prázdná. Ano, podle zadání mělo jít pouze o fragment, ale nějak se mi zdálo, že je tento výsledek i na význam tohoto slova nějak málo…
///
Více o letošním Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni na iDN:
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 1)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 2)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 3)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 4)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 5)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 6)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 7)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 8)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 9)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 10)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 11)
31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 12)
…
Komentáře k článku: 31. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Je zajímavé,
kolik divadelníků „nevzalo“ zvolenskou inscenaci Jsme krajina / Příběh lidí, přehrady a času. Vždyť přece vůbec nešlo jen o lokální téma, ale skrze lokální téma byl zobrazen silný společenský konflikt, a to dokonce nadideologický. Byť začátek kauzy se vztahuje k padesátým letům minulého století, značná část – a stále ona byrokratická, válcující a přehlížející místní obyvatele – se odehrávala (mj. i citovaná schůze) v letech devadesátých a kauza pokračovala minimálně do 23. října 2013, kdy územní řízení k návrhu na výstavbu Slatinky bylo zastaveno. Takový model obludného formalismu a byrokratické vnímání lidí přece funguje v mnoha oblastech a všude kolem nás stále. Zvolenští tak skrze malé poukazují na velké, či spíš na obecné.
Myslím však, že víc diváci nevzali disputační – verbatim – formu inscenace. Jako by divadlo mělo vždy a za každou cenu používat primárně přitažlivý komunikační jazyk (příčí se mi psát zábavný, ale v zásadě právě ten, zdá se mi, divákům chyběl – ten, který používá Havelkova Dechovka, která je jinak zvolenské inscenaci dost podobná), výrazně dramatickou formu. Tejnorová s Ljubkovou šly ale zcela jinudy, a to důsledně. Pro zkušenějšího „libovníka“ divadla – ve filmu by takové označili za kinofily – to bylo přece ohromně vzrušující, s jak jednoduchými prostředky pracují, jak udržují minimalistickou formu, a to nejen doku-textem a výstupy hereckými, ale především výtvarným konceptem s nekonečně se otáčivou filmovou projekcí a opřeným jízdním kolem. Ta symbolika kruhu na druhou, ne-li na třetí (svět a dějiny se točí, ale situace a lidé v nich jsou stále stejní, stejně jednající, jízdní kolo se také může točit a lze na něm odjet, ale ono stojí a nikdo na ně po celý čas nenasedá, a my o tom nyní točíme dokument…) je přece fascinující, a tím, jak je zveličená, je až hororově monstrózní. Tvůrkyně důsledně pracovaly s těmito artovými prostředky, které dokázaly přetavit v – podle mne fascinující – obludnost vztahující se k tématu i k (obecným) nadtématům. Já bych se vydržel ve stejném tempu a na stejnou scénu koukat ještě hodiny. (Marto, těch na diskusi po představení slibovaných – či vyhrožovaných – sedm či třináct hodin bych dal s vábivou zvídavostí.) A k tomu nám řekly spoustu faktů včetně aktuální situace, čímž naplnily formu doku-divadla vrchovatě. Obdivujeme se artovým scénografiím na PQ, když je ale někdo vtáhne do živého divadla, máme s tím často problém.
Za sebe znovu – po přečtení všech dosavadních Up & Down – mám potřebu se inscenace zastat. Zajímala, přitahovala, vábila mne po celý čas. A to nejen formou a fakty, ale hlavně napětím, které vyvolávala, zvídavostí a nejistotou, co se bude dít, jak se situace ve Slatince vyvine, přístupem a zpracováním úloh herci, kteří byli ve svých výrazech a ne-prožívání důslední. Nepřehrávali, nebyli příliš patetičtí, realističtí ani civilní. Byli stylizovaní do přesných typů a současně byli tak trochu za sebe, vyjadřovali i vlastní občanský postoj. Navíc si objevovali i vtipné, komunikativní chvíle a situace.
Z pohledu současných divadelních trendů, jak je aspoň vnímám, to byla nejsoučasnější (a vysoce kvalitní) inscenace celé přehlídky.
02.10.2023 (22.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiri Landa
Milý Vladimíre,
bohužel právě ona Tebou zmiňovaná zobecňující nadstavba mi v této inscenaci scházela. Ztratila se dle mého názoru ve změti informací, dat a popisů.
Navíc nechat na jevišti diváky sledovat například čtvrt hodiny starou reportáž, které je jen velmi těžko rozumět díky její špatné kvalitě, také nepovažuji za šťastné. Je dobře, že Tobě inscenace kýžený divadelní zážitek přinesla. Popravdě se přiznám, že pokud by se mělo divadlo dělat podobným způsobem, nepatřil bych asi mezi jeho fanoušky. Pro mě bylo těch 90 minut k nepřečkání… Opravdu mám raději „živější dokuinscenace“.
Toť jen můj názor a postřeh.
03.10.2023 (11.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Dubský
Měl jsem z inscenace
podobné pocity jako Jirka. Právě srovnání s Dechovkou mi přijde signifikantní – Havelka sice taky vycházel z konkrétního případu, ale zároveň o něm dokázal vyprávět výsostně divadelními prostředky s imerzivním nádechem. Kromě faktického přehledu jsem si tak z představení Dechovky odnesl i emocionální zážitek, jako bych byl součástí příběhu. Tady jsem byl jen nezúčastněným pozorovatelem. Autorky sice odvedly jistě obdivuhodnou práci, co se týká rešerší, ale divadelně mě to zkrátka moc neoslovilo. Asi nejsem cílová skupina dokudivadla.
Problém, který jsem s celou inscenací měl, byl ten, že mi nepřinesla žádnou přidanou hodnotu. Případ stavby vodního díla Slatinka by v takovéto podobě byla schopná zprostředkovat třeba reportáž v Respektu nebo v nějakém investigativním pořadu typu Reportéři ČT. Každý to může mít samozřejmě jinak, ale třeba já od divadla očekávám, že mi právě přinese něco navíc – to, co zpravodajství nebo publicistika ze své podstaty zvládnout nemohou.
03.10.2023 (18.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Právě úkolem kritiků
je vidět a objevovat tendence, proudy a přidané hodnoty, jež v díle jsou. A podle mne jich je ve zvolenské inscenaci mnoho a v přechozích svých textech jsem se snažil na ně poukázat. Víc asi těžko co dodat. Bylo by to asi jen přesvědčování nepřesvědčených (přesto díky za reakce – jen tak se veřejně dobíráme podstat).
Snad jen… nevnímejme dílo jen skrze své osobní pocity, ale i skrze přemýšlení o viděném v kontextu současného uměleckého dění. Divadlo (umění) není jen věcí osobních zážitků (byť jistě i těch), to by uměnovědné disciplíny byly k ničemu, ale je věcí také forem a estetického působení, otevírání neprozkoumaných podob a přístupů a skrze ně dobírání se hlubších vrstev inscenovaných témat. Živé umění reaguje na současnost ve velkém množstvím aspektů dané problematiky, nahlíží a zkoumá ji z mnoha stran, a to často provádí neobvyklými, navenek provokativními či hůře zkousnutelnými formami. Jinak kamení. Minimalismus objevil funkci času a jeho působení. A právě to je důvodem tak dlouhých verbatim inscenací. Nechtějí pouze v dramatické zkratce zpracovat téma, ale skrze otisk reality, skrze čas, který divák s inscenací (tématem) stráví, proniknout do hlubších (možná dokonce podvědomých) vrstev (otevřeného, znalého) diváka a jeho poznání a pochopení (vcítění se do) třeba již známé problematiky. To zpravodajství nebo publicistika nesvedou. Dnes už divák nemůže jen sedět a být informován, oblažován či děšen, ale dnes umělci vyžadují od diváků aktivní přístupy, maximální otevřenost, velké intelektuální nasazení a někdy i spoluúčast. Mám na mysli nekomerční, živé divadlo.
🙂
05.10.2023 (2.16), , Trvalý odkaz komentáře,