32. MF Divadlo Plzeň: Up & Down (No. 7)

This year’s festival was noticeably different from last year’s. First of all, last year at the opening and closing, the indisputable hits The Trojan Women (directed by Jan Klata, unfortunately, due to the fact that the actors were robbed, we saw only 1-1 acts) and Fragment (Dmitry Krymov) were shown. Last year’s entire festival was held under the sign of vivid theatricality.

Love, Defiance and Death… wonderful music, a rare dramatization of an oratorio for the dramatic stage. Foto FB festivalu

Тhis year, conversational theater prevailed, less spectacular. It is very valuable that most of the performances had a direct conversation with the audience, although sometimes it seemed heavy. Relevance and sociality have been won, but the theater has been lost.

Maybe I’m underestimating something. For example, I was confused by the incredible duration of Extinction, although I understand that the first act was a test for the public on the presence or absence of a herd feeling. The theater pulled out most of the audience to dance to heavy rock and showed how easy it is to enter a crowd and go with the flow.

For me, the most interesting performances were Love, Defiance and Death (wonderful music, a rare dramatization of an oratorio for the dramatic stage) and Public Enemies (here is an example of how a „philosophical dispute“ becomes fascinating, daring and how characters are revealed in it). And Dog on the Road (clever self-irony and a very brave appeal to the public after the finale).

Solness are very good actors, a spectacular, albeit very familiar solution to the space, but all the Ibsen symbolism has left the production, it has become household, and the image of Hilda, very important in the play, has lost its place in the structure of the production, just an impudent girl, quite modern. But then why would Solness climb up and die?

///

Letošní festival byl výrazně odlišný od loňského. Předně loni při otevření a zakončení se hrály neoddiskutovatelné hity Trójanky (režie Jan Klata, bohužel, vzhledem k tomu, že herci byli okradeni, viděli jsme jen několik úvodních dějství) a Fragment (Dmitrij Krymov). Celý loňský ročník se nesl ve znamení živé divadelnosti.

Letos převládalo konverzační divadlo, méně spektakulární. Je velmi cenné, že většina představení vedla s publikem přímou konverzaci, i když někdy působila těžkopádně. Společenská závažnost a význam vítězily, ale divadlo se vytrácelo.

Možná něco podceňuju. Zmátla mě například neuvěřitelná délka Extinction, i když chápu, že první dějství bylo pro veřejnost testem přítomnosti či nepřítomnosti stádního cítění. Divadlo vytáhlo většinu diváků k tanci na heavy rock a ukázalo, jak snadné je stát se součástí davu a plout s jeho proudem.

Pro mě byla nejzajímavější představení Láska, vzdor a smrt (nádherná hudba, vzácná dramatizace oratoria pro dramatickou scénu) a Veřejní nepřátelé (zde je ukázka, jak se „filosofický spor“ stává fascinujícím, odvážným a jak se v něm odhalují postavy a Pes na cestě (chytrá sebeironie a velmi odvážný apel na veřejnost po konci představení).

V Solness byli velmi dobří herci, spektakulární, i když velmi známé řešení prostoru. Ale veškerou Ibsenovu symboliku nechala inscenace stranou, stala se domácky přízemní. Charakter Hildy, ve hře velmi důležitý, ztratil ve struktuře inscenace své místo. Prostě drzá holka, docela moderní. Ale proč by pak Solness vylezl na věž a zemřel?