3LO3
Proč většinou nejsou současné inscenace Shakespearových komedií sranda?
Martin Falář
Řada Shakespearových komedií není moc sranda bez ohledu na inscenaci. V tom kvantu, které génius vychrlil, se zkrátka najdou i slabší díla, většinou ta méně hraná. Některá divadla je nasadí, protože je to slavný autor a neznámý titul, a myslí si, že tím mají z půlky vyhráno. Ale většinou mají spíš z půlky prohráno.
Třeba já mám rád Mnoho povyku pro nic. Samotný název napovídá, že už jen návštěva tohoto představení je téměř zbytečná malichernost. O co tam jde? Dva dost problematické páry zjišťují, jestli to spolu v životě „dají“. To může být i depka ve stylu Ingmara Bergmana. Jenže Shakespeare se rozhodl, že se na konci všichni vezmou, a tím z toho udělal srandu. Ovšem výběr životního partnera moc velká sranda nebývá. U některých povah jde o vpravdě existenciální drama, hlavně s postupujícím věkem. Takže postavy čtyři dějství trpí a zároveň to má mít tu lehkost, se kterou se diváci prosmějí celým, často více než dvouhodinovým kouskem. A tu je ten problém – jak to udělat, aby postava, která řeší hluboké lidské dilema, šikovně uklouzla? Většinou to naráží na interpretační a režisérskou bezradnost a hereckou neschopnost upadnout po banánové slupce, narazit do dveří, nebo si sednout vedle židle místo na ni. To je umění, se kterým se herci nerodí a nikde se ho většinou ani nenaučí. Takže zleva přijde nějaký hrabě, zprava nějaká slečna, dlouho si povídají a pak se tam objeví nějaký sluha-taškář. To je podle českých divadelníků a wikipedie sranda. Občas se sice povede, že některé inscenace Shakespearových komedií jsou vtipné, ale není to moc častý případ.
Petr Váša
Celkem nedávno jsem na jedné přehlídce studentských divadel viděl zvláštní verzi Mnoho povyku pro nic. Zvláštní proto, že to byla ohromná legrace, mimo jiné. Smál jsem se ještě víc než u svých oblíbených filmových adaptací toho rafinovaně zemitého renesančního humoristy. Moje hruška se opravdu třásla.
Hráli to jako současně působící starou commedii, takže chytře, nápaditě, rytmicky, dynamicky… a samozřejmě úderně, vyzývavě, skoro vulgárně. Láska, ideály, sex, občas vyměšování. Život v kostce. Tanec kolem hranice vytříbeného nevkusu mě na tom možná bavil nejvíc. (Někdy si rád připomínám, že i strach z vulgarity může být vulgární.) Švanda to nebyla. Byla to sranda.
Překvapila mě diskuse po představení. Kromě několika lidí, kteří byli nadšení a možná podobně jako já považovali tohle za přirozený způsob, jak hrát superklasiku s respektem k dávné tradici, se ozvala řada jiných. Prý to bylo sprosté, exhibicionistické, pohoršující. Puritánský duch se zjevil v situaci, kdy bych to nečekal. Nebo zapomněl čekat?
Chápu. Klasická komedie je agresivní, chtěla by být i šokující, v tom je vtip, který v době triumfujícího buranství někomu nemusí připadat k smíchu. Čili Shakespeare jako poctivá sranda občas nebude žádná legrace nejen pro snaživé divadelníky, ale i pro jejich osvícené publikum… v příšeří sálu, kde se na počest vznešeného ducha osvobozujícího hu-hu-humoru nahlas chechtá plus minus jeden člověk.
Hubert Krejčí
Shakespearovy komedie sloužily víc k potěše ducha než bujnému řehotu. Noblesa a zvláštní autorova laskavost vyzařují i při čtení.
Převody: Hilského „přeherodesované“ komické scény nejsou moc radostné a Joskovy variace jdou do operety. Topolův překlad Marné lásky snahy se jeví jako šťastný; totéž Přidalův groteskní Othello; z Bohumila Štěpánka např. Jindřich IV. s moderně pojatými komickými scénami.
Komici alžbětinské Anglie hráli k partneru na jevišti „přes publikum“ (jako herci komedie dell’arte); hráli do publika a čekali na odezvu.
Způsob práce v alžbětinské aréně (s diváky ze tří stran): herec ručí, že nebude delší dobu zakrývat další herce a že skupina bude zaujímat malebné nebo dynamické aranžmá. V divadle byla výborná akustika; herci byli cvičeni v kultivované gestice, v šermu a v podobných každodenních aktivitách; nemohli odvést poloviční výkon.
Komedie omylů – hned první repliky hry:
Egeon: Dál, Soline! Vyslov můj ortel hned, / ať smrt ukončí řadu všech mých běd.
Vévoda: …a proto čekej po zákonu smrt!(překlad B. Štěpánek)
Jaký je to žánr? Záhuba krouží nad postavami Shakespearových komedií.
Mnoho povyku pro nic (1. scéna):
Leonato: A kolik šlechticů ve válce (Don Pedro) ztratil?
Posel: Nemnoho předních, žádného z vynikajících.(překlad B. Štěpánek)
Tamtéž, 12. scéna:
Blažena: Zabijte Claudia!
Beneš: Hu! To ne, za celý širý svět! (…) …vyzvu jej. Jen ještě ruku vám políbím a půjdu! Při této ruce, Claudio mi draze zaplatí! (překlad B. Štěpánek)
Truchlohra se šťastným koncem – Večer tříkrálový, 14. scéna. Oblíbená figura národně-divadelní bodrosti Tobiáš – arogantní, agresivní opilec, rozpadlá osobnost.
Tobiáš: …Zmrzlíka prohlásím za vzor rekovnosti, a chlapce doženu, – a jeho mladost snadno uvěří, – k nejhroznějšímu mínění o jeho vzteku, mrštnosti, ohni a prudkosti. To je tak oba poděsí, že jeden druhého zabije pohledem jako bazilišek.
(překlad B. Štěpánek)
Tamtéž, 16. scéna. Vévoda k Viole – Cesariovi před koncem hry. Hodlá Violu zamordovat.
Vévoda: Pojď hochu, za mnou; mysl mi vře zlem. / Chci obětovat jehně, jež mám rád, / a tak jí vraní srdce potrestat.(překlad B. Štěpánek)
V Macbethu scéna s opilým vrátným (II, 3) – zatímco za jevištěm proběhla královražda – opilcův výstup je nevěrohodný, je-li přeložen do spisovné nebo polospisovné češtiny. A není-li nasazen ostrým klaunským střihem po předchozím výjevu, působí mdle a nepatřičně.
Macbeth, scéna hostiny (III, 4), kdy obecenstvo s radostí čeká, až vstoupí duch Banqua se zakrytou hlavou, usedne u tabule, a sotva Macbeth vysloví: kde se asi Banquo zdržel, sundá pokrytí hlavy a zkrvavená leb plus zsinalý obličej způsobí radostné uvolnění v publiku: publikum vidí to, co Macbeth, zatímco ostatní herci přízrak nevidí.
Snad se diváci zasmáli vtipu scénického řešení. (Hlavní herec = duch, vedlejší herec = Macbeth.) Vše se děje tři metry od publika, za slunečního světla. Žádné divadelní iluze, jen herecká přesná souhra a monodrama Macbetha.
Shakespearovy veselohry je nutno při inscenování rejstříkovat jako varhanní hudbu. Vše se složí v mysli diváka. Hrajete-li Shakespeara, nedělejte umění. Chcete-li vidět skutečného Shakespeara, zajděte na Kurosawův film Krvavý trůn (dle Macbetha).
Komentáře k článku: 3LO3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
