Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    3LO3

    Politika se často jeví jako to největší divadlo světa vůbec. Do jakých rolí a her byste obsadili současné české, případně i světové politiky?

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Politici a herci mají jednu shodnou vlastnost. Obojího je čím dál víc. Rozdílné je, že u herců se čeká (někdy dlouho a marně), že předvedou talent.

    Divadlo má ještě jednu velkou výhodu. Skoro všichni, kteří se jím zabývají, jsou chudí. Tento fakt činí danou otázku zcela hypotetickou, protože valná většina politiků je, jak známo, na prachy (o moravských poslancích v tomto směru kolují celé legendy). A taky si nedovedu představit, jak by politici za volných večerů pracovali za barem (i když řada z nich si tam našla družku).

    Navíc politikům evidentně více sedí žánr specifické reality show, ve které se odvíjejí jejich skurilní postavy. Tak jako v showbyznysu. Některé hvězdy vydrží nesnesitelně dlouho, jiné zazáří a zhasnou. Některé odchody jsou fatální, jiné banální. Tu se někdo víc inspiroval komedií Zdravý nemocný, tam měla nějaká dvojice ambice na Romea a Julii a dopadla s bídou jako starej Macbeth se starou Macbethovou. A prezident, protože je vlastenec a hlava státu, se pustil nejspíš rovnou do nejslavnější české literární postavy – Švejka.

    Drtivá většina politiků by, bohužel, možná úspěšně ztvárnila pekelnou chásku v nějaké verzi pohádky S čerty nejsou žerty. Neměli by moc textu, vlastně by bylo jedno, jestli a kdy by co vyžbleptli, a jen by se se zalíbením dívali, jak se z jiných nebožáků sypou peníze. To by jim určitě šlo dobře. A nemuseli by ani moc zkoušet.

    Petr Váša

    Začal bych aktualizovaným jezuitským dramatem. Víceméně panenskou Evropu napadenou mnohohlavým drakem by v něm urputně bránil Mario Draghi (zachránce eura, absolvent římského jezuitského institutu) spolu s papežem Františkem (prvním jezuitou, který se stal Svatým otcem). Bohatství a dobrovolná skromnost, tělo a duše, návrat ignaciánské nadnárodní velkorysosti – to je téma! Jako deus ex machina by vystupovala nečekaná Anděla, dcera pastora, která dokáže vyjít i s pekelnými mocnostmi, umí šetřit i rozdávat a pamatuje si praktiky KGB. Dramatickou vsuvkou by mohla být barokní parafráze starořecké morality, v níž by moudrá Athéna trestala rádoby osvícenou europolis za mnohé urážky zdravého rozumu a žádala oběti.

    Minulý týden jsem strávil v Bruselu na básnickém festivalu, takže byl čas a důvod o těchto věcech přemýšlet. Na letišti mě vítal rozjásaný plakát, ujišťující, že se ocitám v srdci Evropy. To mě zmátlo. Myslel jsem, že srdce opouštím v Praze, a byl jsem zvědavý na hlavu. Dobře. Jaké tedy to srdce je? Jeho komory, síně, žíly… Jak spolu ladí? Co ta metafora znamená?

    Do Bruselu se snadno zamilujete. Je jako otevřená náruč. Různé jazyky, národnosti, atrakce, architektonické i kulinářské styly, všechno v tradiční belgické surreálné rovnováze, včetně podivně proměnlivého počasí. Poměr řádu a mírného chaosu se blíží dokonalosti. Srdečnost obyvatel je jistě živena spoustou emocí. Opravdu to tady tepe: Vlámové a Valoni, Sever a Jih (Belgie i unie), místní a přistěhovalci, eurofilové a euroskeptici, levice a pravice, přízrak terorismu. Čeští a slovenští byrokrati koukají v barech blízko centra u piva na hokej a u panáků pak ignorují brutální ženský wrestling. Na oslavách Dne Evropy vidíte balonky i výmluvné samopaly, otevřené i zavřené dveře evropských institucí.

    Armádní muzeum sousedí s Velkou mešitou a muzeum proslavené kostrami dinosaurů s těžkotonážními budovami Evropského parlamentu. Pod katedrálou, kde archanděl Michael triumfuje nad drakem-ďáblem, sjíždí užaslý Don Quijote se svým plebejským druhem k Velkému tržišti, srdci města a symbolicky vzato asi i kontinentu. A o pár desítek metrů dál se činí hlavní hvězda zdejší mytologie, svérázný protipól vznešeného drakobijce – Čurající chlapeček, menší než Malá mořská víla, a tím ještě větší než legenda o nesmrtelnosti punku. Občas prý čurá pivo. Pravidelně ho oblékají, zrovna dneska do šatečků unie! Už od středověku tady dohlíží na rovnováhu tragédie a komedie, vysokého a nižšího, aktivit horní a dolní poloviny těla, obou hemisfér i srdečních komor. Jsem spokojen.

    Střih. Zpátky doma. Čtu další pokračování seriálu o našem upovídaném prezidentovi a opakuju si, jak je dobře, že se tak rád „odkopává“, místo aby se choval naoko slušně a ty své kejkle rozehrával v klidu zákulisí. A že kdybychom ho neměli v roli hlavy státu, měli bychom nejspíš na velké scéně Národního divadla tu jeho stranu spolu s početnou partičkou, kterou si raději ani nepředstavuju. A zase se divím, že si analytici nevšímají toho zásadního psycha.

    Když se někdo jmenuje Miloš, je narozený ve znamení Vah, kterému vládne Venuše, bohyně lásky/nelásky, krásy/nekrásy, souladu/nesouladu, a nemá to třeba v životě lehké, může se stát ledacos. Potlačená nebo pokleslá Venuše se stěhuje k opozitnímu agresivnímu Martovi a vrací úder! Její milý/nemilý je posedlý sexem – od kauzy Olovo, přes „vtipy“ o právu první noci atd. během své volební kampaně, hysterickou nezamýšlenou popularizaci homosexuality v kauze profesora Putny a odvážné heterosexuality v případu vězněných ruských umělkyň až po slovník bohatý na symptomatické výrazy.

    Představuju si, že by Ionesco napsal hru Romeo, jejíž smutný hrdina by se postupně ze všech stran obklopoval zrcadly, takže by nakonec nebyl vidět. Místo o lásku by mezitím bojoval o moc, místo namáhavého souladu vytvářel snadný rozvrat, místo krásných inspirujících slov by chrlil „bonmoty“, urážky, sprosté podpásovky. Jeho vyčuranost by nebyla úlevná, ale pomstychtivá. Získal by tak zájem všech, potlesk těch, co rychle zapomínají, a několik hodně divných kamarádů.

    Patronka země Libuše (libá, liebe, ljubov, love) by zůstala bez svého Přemysla, Prométhea. Zbyl by na ni Epimétheus, Nezamysl, navíc v masce krále chytráků. Smutné? Chacha. Její srdce je přece volné, zpěv alternativní, o šibalském úsměvu ani nemluvě!

    Hubert Krejčí

    Figury z komedie dell’arte s polomaskami (všimněme si, že politici nepoužívají mimické svalstvo): Pantalon, Dottore, Capitano, sluhové. Gesta u politiků jsou „střídmá“ – jak u dřevěných závěsných loutek. Náhlé zmizení a objevení občanů zabývajících se politikou připomínají techniku asijského vodního divadla. Nu: Národ sobě.

    • Autor:
    • Publikováno: 27. května 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,