3LO3
Loučíme se s touto rubrikou. Tedy na závěr trochu existenciální otázka: Co by bylo, kdyby divadlo nebylo?
Martin Falář
Kdyby divadlo nebylo, bylo by prostě něco jiného. My si často ani neuvědomujeme, čemu krásnému a báječnému divadlo zabírá místo! Představte si, kdyby člověk obětoval divadlo a místo toho létal!
Poslední dobou, když se tak rozhlížím po světě, jsem překvapený, že vůbec ještě divadlo – aspoň občas – funguje. Jak velmi moudře poznamenal Karel Čapek ve svém eseji Jak vzniká divadelní hra: Nejen o premiéře, ale i každého večera je čirým divem, že se vůbec hraje, a když už se hraje, že se dohraje až do konce; divadelní hra nevzniká uskutečňováním nějakého plánu, nýbrž ustavičným překonáváním nesčíslných a nečekaných překážek.
Sám to považuji za nezvratný důkaz vyšší prozřetelnosti k lidem nadřazené vůle, kteří kromě upírského sledování lidských osudů se ještě rádi baví uměním. Je tudíž potřeba smířit se s tím, že divadlo je. A modlit se, aby umělci odehráli zrovna to, na co máme lístky.
Zatvrzelých, zamindrákovaných a skromných umělců bude vždycky móře, takže divadlo vytrvá! To je zpráva, když ne úplně dobrá, tak aspoň jistá. Nemůže každý absolvent DAMU dělat do třiceti pingla a od třiceti pojišťováka. Občas i na tom jévišti se objeví.
Přeji vám hluboký a ničím nerušený umělecký zážitek a pěkné léto.
Petr Váša
Kdyby divadlo nebylo, nebylo by nic…
Dozvídám se to už zase z neurovědné literatury – mystické popisy iluzivnosti lidského prožívání, indickou máju a Komenského brýle mámení prozatím odkládám stranou. Tentokrát z knihy Divadlo mysli Jaye Ingrama.
Vědomí je proces, jehož výstupem je nepřetržitá simulace reality, model světa, vnitřní divadlo mysli, biopsychologická virtuální realita. Není to ale obyčejné statické divadlo, spíš hodně avantgardní, nebo naopak archaické. Diváci se vlastně mění v herce a herci přebírají roli diváků, kužel světla se zběsile přesouvá sem a tam a rozdíl mezi scénou a zákulisím je těžké rozlišit. V tomto divadle nejsme pozorovateli: my jsme tím divadlem.
Sedím na vyhřáté letní zahrádce, listuju knihou a zkouším se vyrovnat s faktem, že všechno, co kolem a uvnitř sebe vnímám, je iluze, tajemným způsobem vytvářená – kvůli mému přežití v nádherném, ale nejistém světě – miliardami neuronů v hlavě, tak blízko, blíž než blízko, daleko blíž než blízko.
Nedělám si iluze o autorství svého životního scénáře. Starověké drama psychoanalýzy, divadlo archetypů, teorie her v transakční analýze nebo evoluční psychologii… Všude má běžný smrtelník podstatně víc prostoru jako nevědomý aktér než jako nějaký velký principál.
Šel jsem podruhé na film o robotech nazvaný příznačně Ex Machina. Člověk vloží do stroje program lidství a až tak úplně nedomyslí, že sám je „naprogramován“. Kdo je tady autor? Čeho? Kdo je zodpovědný? Nakolik může za svou „produkci“ ručit?
Když jsem si přečetl dnešní otázku, hned mě napadlo, že kdyby divadlo nebylo, museli bychom ho vymyslet. Špatný vtip. Nemůže nebýt. Divadlo mysli, divadlo života, světa – a divadlo na pódiu jako jejich obraz, model, myšlenkový a citový experiment, partner v dialogu.
Forma se třeba mění, nutnost zůstává. Bohům se neodmlouvá. Staré Řeky přivedl k hraní Dionýsos, Indy praotec Brahma. Kdysi dávno, když skončil zlatý věk a nastal stříbrný, když lidé zhrubli, dostali se do područí choutek a chtivosti a prožívali své štěstí i žaly omámeni závistí a hněvem, jak znova čtu v oblíbené knížce Dany Kalvodové Pod praporem krále nebes.
Hubert Krejčí
V buddhistickém učení je řeč o skutcích spásných. Evropské „divadlování“ náleží mezi konání nespásná.
Kdo chce, může se pohoršit: věnovali jsme celý život jevišti – a tohle je odměna.
Pro čtenáře DN pravděpodobný výrok Ježíše (mimo kánon): Všechno můžete dělat s radostí, protože jste sami za sebe odpovědni.
Pokud tedy přes prázdniny zanikne divadlo, vyhynou divadelníci, tištěné hry přestanou existovat, co budou dělat zbědovaní diváci? Okřejou.
Komentáře k článku: 3LO3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
