3LO3
Herec a dech. Umějí herci pracovat s dechem – jaké jsou české herecké metody a jsou funkční, nebo je to jen prázdná forma, kterou předávají starší mladším, aby se cítili lepší?
Martin Falář
Rakouský spisovatel Thomas Bernhard v románu Mýcení napsal, že herci Burgtheatru neumějí dvě věci: chodit a mluvit. A pokud umějí chodit a mluvit, tak to neumějí najednou. Ale to je Rakousko a tam jde všechno kupředu. Kdyby se byl Bernhard narodil u nás, napsal by nejspíš, že herci neumějí dýchat a stát.
Mě udivuje, když vidím na jevišti stát herce, který se víc či míň během svého projevu dusí. Říkám si, to tam přišel zemřít? Zrovna o víkendu jsem se ptal jedné mladé herečky, jestli při mluvení dýchá, a ona mi řekla, že teď už jo. Že se taky ze začátku dusila, protože byla v křeči a měla strach, ale jak nastoupila do repertoárového divadla, kde hraje skoro pořád, tak na nějaké dušení a strach není čas. Člověk se prostě intuitivně učí za pochodu, aby ten zápřah dal.
Taková pěkná přehlídka dušení bývají inscenace DAMU, protože studenti tam toho nemají zase tolik na práci a mohou se vysilovat hypoventilací. Možná je to tím, že se v těch absolventských inscenacích snaží ukázat úplně všechno a na dech dočista zapomenou. Asi jim to zapomněli říct během studia (nebo to dost nezdůraznili). Ti šťastnější to pak chytnou hraním na velkých jevištích, kde – aby člověk vůbec došel doprostřed – dech potřebuje a kde dva tři roky předvádějí výkony, ze kterých jde empatičtějším divákům mráz po zádech. Druhý extrém jsou proškolení bardi, kteří na tomtéž jevišti stojí a dýchají, a to je tak všechno. Dech je sice základ, ale jen čirým okysličením organismu umění taky nevznikne.
Doby, kdy se pro divadlo umíralo, jsou pravděpodobně tytam. Takže nezbývá doufat, že ti bystřejší umělci jednou začnou dýchat a z radosti nad tím objevem současně nepřestanou hrát.
Petr Váša
Začnu snem. Ocitl jsem se v restauraci v cizím městě, jdu na záchod. Na bílých dveřích je místo obvyklého „ženy – muži“ napsáno „duch – dech“. Do kterých dveří vejít?
Zdálo se mi to v době, kdy vrcholily moje hlasové a pohybové experimenty, připravoval jsem sólové představení, které bylo na mé tehdejší poměry hodně odvážné. Nebyl jsem si jistý, zda to nepřeháním. Zahraju to? Udýchám? Do jedné pasáže jsem vložil slova „duch – dech“, vracela se jako refrén, při jejich artikulaci jsem střídal výdech s nádechem, v plném nasazení, takže výsledek byl působivý. Na své si přišli diváci, kteří ve mně chtěli vidět šamana, i ti, kteří mě považovali za humoristu. Druhé skupině jsem se po letech zkusil zavděčit tzv. holotropním kýcháním ve skladbě věnované mentálním virózám, což ale nakonec vyznělo spíš mrazivě než legračně.
Od počátků kurzů fyzického básnictví jsem se vyhýbal dechovým cvičením, zdálo se mi to jednak takové módní a rádoby ezoterické, a hlavně jsem měl vlastní zkušenost s dýcháním na pódiu, dodnes kupodivu některými lidmi považovaným za obdivuhodné. Vůbec jsem o něm nepřemýšlel. Věděl jsem přesně, co chci říct, záleželo mně na každém verši, větě, frázi, uměl jsem jednoduše uvolnit celé tělo, abych v sobě něco neškrtil, nedusil. Soustředil jsem se na stavbu svých výstupů a na potěšení z toho, že si dělám, co chci, a ještě mi někdo zatleská.
Už dávno jsem si zvykl učit se mimo jiné za chůze, memorovat a deklamovat své texty na příměstských stezkách, zpívat si, pískat, reagovat na okolní zvuky, gestikulovat… Pohyb a hlas, akce a slova, oddanost věci. Ostatní přijde samo, včetně vhodného dechového režimu. To se mi velmi prakticky osvědčilo, je to tedy moje metoda, jistěže ne ideální pro každého. Co jiného bych ale měl předávat dál, nabízet jako jednu z možností, jak se snad dostat k individuálnímu, nebo dokonce originálnímu způsobu vyjádření?
Hubert Krejčí
Hercům, kteří by se zajímali o správné dýchání na jevišti, lze doporučit prameny: hathajóga; specifické dýchání v japonských bojových uměních (aikidó, kendó, iaidó…). Po několika letech cvičení si budou spontánně vědět rady, jaký způsob dechu použít na jevišti i mimo jeviště.
Gesto a dech: Nechť herec zkusí gesto s dechem zadrženým po nádechu, totéž gesto s probíhajícím nádechem atp. Nechť si uvědomí, co která varianta přesně vyjadřuje a co je pro diváka působivější. – Tatáž akce v pomalé chůzi; v chůzi zakončené otočkou, s pokleknutím na jedno koleno, pak se vztykem… Chůze se sníženým těžištěm, v nepatrném předklonu, s lehce přitaženou bradou, krátkými kroky. Ať se herec zajímá o okamžik mezi nádechem a výdechem, kdy může být pozornost snížena. Ať využije nácviku „vidět se zvenčí“.
Přesná práce s tzv. vnitřním dechem; i to je ještě do jistého okamžiku waza – technika, byť subtilní.
Kanze Hisao, herec divadla nó, říká: V určitém místě [hry Obasuta] hudba dostane mimořádně volné tempo, vloží se do ní pomalý zpěv sboru a herec delší čas nevykoná žádný pohyb, jen stojí nehybně uprostřed scény. (…) Herec prostě stál bez jakékoli činnosti a jakoby z něho vyzařovalo neviditelné světlo. Ve chvíli, kdy se hercovo já rozplyne a on zcela sroste s hrou, stane uprostřed nekonečného prostoru, existuje neobyčejně intenzivně a silně. (Kanze Hisao: Květ předávaný ze srdce do srdce, Tokio 1979)
Komentáře k článku: 3LO3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
