3LO3
V říjnu se konaly volby, listopad je plný politických výročí. Jak je na tom vlastně divadlo? Patří politika do divadla? Co je politické divadlo?
Martin Falář
Divadlo je ve své podstatě politický nástroj. Sejde se jedna parta – herci – a druhá parta – diváci, a něco se tam ukazuje. Je to nějaké shromáždění, ale to může být i v hospodě u piva. Jestli se tam politika řeší, to už je věc druhá. Ale většinou se tam něco řeší, protože jinak by to byla nuda.
V současné době politické divadlo znamená, že někdo vezme nějaké odposlechy nebo zápisy z jednání politiků a hezky to na jevišti řekne. Ale většina diváků to už slyšela v provedení méně krásných a štíhlých a hůře vyslovujících originálů na Youtubu nebo to četla v novinách. Kupodivu jsou všichni spokojení. Do divadla se vnesla politika. Otázka je, jestli je to i divadlo.
Politické divadlo byly ve své době i Eurípidovy Trójanky, jež vznikly jako kritika války, kterou vedly Athény a zpustošily během ní, co mohly. Má to děj, postavy, originální strukturu, na konci se autor v politickém i divadelním smyslu k něčemu dopracuje a pro herečky i režiséra je to výzva. Říkám si, proč se to dneska nedělá taky tak? Proč se jen polopatě něco vezme tak, jak to je, a pokud někdo z herců umí zpívat, tak si v půlce střihne písničku, a opentlí se to univerzálním slovem „kabaret“, protože pod tenhle pojem se schová kdeco.
O co těm tvůrcům jde? Politické divadlo buď může být politicky angažované (to se dnes zaplaťpánbůh moc nedělá), nebo vůči politice či politikům kritické. A pokud chtějí divadelníci to druhé, mělo by to být víc, než že režisér ukazuje, že je ten nejchytřejší a nejsprávnější, že diváci, kteří na jeho představení přišli, jsou taky docela chytří a správní, a ti, o kterých se hraje, jsou vůbec ti nejhloupější a úplně amorální. Když je však někdo tak chytrý, mohl by rovnou ukázat, co s tím!
Tenhle problém měl už F. X. Šalda a evidentně se to dodneška moc neposunulo. Skutečnost, že na konci představení by diváci měli mít nějakou katarzi, ať už se hraje o lásce, nebo o korupci, což je po tisíciletí celkem uznávané pravidlo divadla, se dnes v potaz moc nebere. Diváci jdou večer domů a říkají si: Vidíš, mámo, je to přesně tak špatný, jak jsme si mysleli. To se považuje v dnešním politickém divadle za úspěch?!
Na druhou stranu můžeme být vděční za svobodu, kdy si na jevišti každý může říkat, co se mu zlíbí. Byť to často znamená smrt metafory a mnohdy i důvtipu.
Petr Váša
Minulý rok jsme počátkem října vystupovali s kapelou v Lipsku na tradičních oslavách výročí revoluce 1989, už podruhé, jako exotičtí performeři ze spřáteleného Brna. Měli jsme tři voicebandové vstupy, jen tak, v civilu a bez nástrojů, v rámci třičtvrtěhodinového divadelního představení na hlavním náměstí. Veliké pódium. Zadní projekce. Herci oscilující mezi činohrou a pantomimou. Publikum, čítající třicet tisíc lidí, kupodivu celou dobu v podstatě ani nedutalo. Lidé všeho věku a druhu. Taky politici. I německý prezident, jehož neplánovaná návštěva změnila přípravu večera v lehce stresující policejní manévry, nakonec samozřejmě zvládnuté perfektně, klidně.
Politické divadlo! Ve verších! Divil jsem se, jak žánr, který mně vždycky připadal podezřelý, do tohoto prostředí přirozeně zapadl. Člověk byl prostě zvědavý, jak představení dopadne a jaké reakce vzbudí, žánr nežánr. Dopadlo to zajímavě.
Politici jsou naštvaní, ostatním se to líbilo, hlásili během decentní afterparty naši zvědové. Inscenace byla věnovaná výročí útěku velké skupiny východních Němců do západního Německa přes pražskou ambasádu. A jejich vztahu k původní domovině po revoluci, která přišla tak nečekaně brzy poté. Nebudeme tady dělat nějaký oslavný ohňostroj, řekli nám během zkoušek naši přátelé, pojďme třeba vzbudit i polemiku, od toho přece umění… dneska… taky… je.
Hlavní postavou, průvodcem představením, byl punker bydlící v popelnici. Joker. Zároveň bylo silné vyprávění o putujících Němcích rámováno odkazy na pražské jaro jako inspiraci revolučních událostí a nakonec hlasem Václava Havla připomínajícím, že nic není nikdy hotové, vyhrané, definitivní.
Těch pár dní v Lipsku jsme pořád přemýšleli, jestli by bylo možné něco takového u nás. Hm. Brněnský primátor nedorazil, omluvil se svou tehdejší předvolební vytížeností. Brzy se ukázalo, že kul pikle s účastníky tzv. lánské schůzky, pamatujete si to ještě? Následná celonárodní multimediální show měla úplně shakespearovské rozměry. Boj o moc. Vzestup a pád. Slovní spojení „politická scéna“ získalo nový rozměr. Kruté drama.
Teď primátor odstupuje, protože byl v letošních volbách poražen vlastní zbraní, sloganem Žít Brno, který pro město koupil od jakési mimozemské agentury a který inspiroval vznik veleúspěšné guerilly. Její kampaň na mě působila jako svým způsobem politické divadlo. Vtipné. Chytré. Svěží.
Některým okolnostem vedoucím k této pointě prý nikdo nerozumí. Já ano! Mám konspirační teorii. Za všechno může magický kámen, obsidián, který odstupující primátor před lety oficiálně převzal od zakladatele české neonacistické popkultury, když tak srdečně vítal umělcovo angažmá v brněnském Národním divadle. Kámen způsobuje svému držiteli tak silnou touhu po moci, že ji v kritických okamžicích nezvládne. Přehání, chybuje a padá spolu s těmi, na něž magii obsidiánu přenesl. Kámen tedy působí paradoxní happy endy klasicky po faustovsku!
U vchodu do lipské restaurace, kam Goethe situoval slavnou sklepní scénu, stojí sousoší Fausta a Mefista. Mezi nimi denně procházejí zástupy občanů zdejší polis. Výmluvné. A moc pěkně… teatrální.
Hubert Krejčí
Shakespeare (plus spoluautoři) v Jindřichu VI. předvádí monstrózní zlobu anglické šlechty, zkratové jednání vojevůdců, primitivní výbuchy luzy. Shakespearology je tradičně ta třídílná hra interpretována jako vlastenecké a politické dílo, které objasňovalo dějiny Anglie alžbětinskému publiku. Strukturou je to nejspíš komiks – s psychologicky „nevěrohodným“ scénosledem, s detaily, jež do hlavního děje nepatří, s vložením scén středověkého divadla se symbolickými figurami.
Do Shakespearova Caesara vnucují režiséři své politické vize. Politikářské půtky v Caesarovi jsou bzučením hmyzu: snad si dramaturgové všimnou, že hmyzími roji manipuluje Caesarův duch – nejdřív v těle, pak mimo tělo.
Do hry Macbeth projektujou režiséři zjednodušené vnímání světa – dobro x zlo: dobro v Macbethu zvítězí, padouch je usmrcen a všichni pílí ke korunovaci. V zřejmě nedochovaném druhém dílu následuje varianta dílu prvního bez větších změn, s jinými figurami.
Přece jen je asi vhodnější neplést současné politické motivy do klasického žánru, který chce diváka od věcí jako aktuální politika uvolnit a povznést. Chce-li kdo politickou činohru, jistě ji napíše.
Hamlet v Saudkově překladu o Poloniovi (IV, 3): Jakýsi velepolitický kongres červů se právě dává do něho.
Komentáře k článku: 3LO3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
