3LO3
Nuda na divadle. Je to problém diváka, nebo tvůrce? A co s tím?
Martin Falář
Nuda na divadle je velmi častý a oblíbený úkaz. Je vyhledávaná umělci a překvapivě často i diváky. S podivem, že ještě nemá encyklopedické heslo. Pokusme se aspoň o základní klasifikaci.
Nudíme se s národními umělci – do této kategorie spadají zejména umělci vystupující v televizních seriálech, kde hrají celému národu. Většina celého národa je zná a malá část této většiny investuje peníze, aby své idoly viděla naživo. Mnohdy jim stačí na ně koukat a umělcům stačí se ukazovat z různých úhlů. Hlavní je, aby ničím své publikum nepřekvapili. To znamená nevyděsili.
Nudíme se s mladými umělci – umělci do pětadvaceti let mají někdy pocit, že svět začal jejich narozením, a divadlo se dělá od doby, kdy je přijali na DAMU. Uniklo jim, že nejsou první, kdo stojí na jevišti nahý nebo kdo tam mluví sprostě. Na to, aby ukázali skutečnou krev, soulož nebo erekci, to ale většinou nedotáhnou. Vždyť je to divadlo! Tedy „jenom jako“. Člověk si milosrdně říká: Jen si to užijte. Za pět sedm let bych vás už nahé radši vidět nechtěl.
Nudíme se v kamenném repertoárovém divadle – „kamenné“ je často to slovo, které nejlépe vystihuje daný přístup k věci. Občas něco veselého, občas něco smutného, hodně od srdíčka, chytré neurazit, hloupé nezmást. A to často všechno během jednoho představení. Bývá to delší, než by bylo třeba (aby si nikdo nestěžoval), a hraje se i pro spícího zubního laboranta až v poslední řadě. V hledišti bývá příjemně poloprázdno.
Nudíme se s progresivními umělci – rádo by to vypadalo jako v Berlíně, ale z obavy, že by to diváci přece jen nevydrželi, je to trochu Made in China. Režírují zde zásadně introverti, kteří se rozhodli obnovit koncept čtvrté stěny, takže divák má pocit, že se dívá na loutkové divadlo v akváriu. Ale většinou to nevadí. Může přemýšlet, jestli ten jemu totálně odcizený herec je autista, introvert, na kokainu, má chřipku, nebo je to jednoduše jen nepříjemný člověk a zlá povaha.
Nudíme se s tanečníky – česká choreografie má jedno věčně trvající krédo: Když nevím, tak se točím. A pak to záleží na toleranci diváka, jak dlouho vydrží dívat se na točící se tanečníky, kteří sebou občas švihnou o baletizol. Díla s pěti a více tanečníky mohou pobavit tím – a to také bývá jediný humor v tanečním divadle –, že kvůli nedostatku zkoušení ansámbl nikdy není stoprocentně synchronní a vždycky někdo vyskočí dřív nebo pozdě.
Nudíme se v laboratoři – v tomto typu představení se tvůrci většinou snažili pro sebe prozkoumat nebo pojmenovat nějaký fenomén a bylo jim líto nechat si to pro sebe. Neurotické anorektičky tak ukazují, že kdyby se narodily kubánským mulatkám, měly by rády sex, nebo herci s logopedickými vadami dokola opakují jedno slovo. Divák se chvíli může zaměstnávat otázkou, co tím chtěl autor říci. Většinou se to pak může dočíst v programu.
A to zdaleka není všechna nuda na divadle. Vynechali jsme témata jako: nuda na dvacáté repríze, nuda z inscenační bezradnosti, nuda při snaze být vtipný či nuda při snaze být intelektuální. Nuda nebývá snad jen na derniéře. Tam se herci často konečně uvolní, protože je to naposledy. Přestanou bádat, o čem to asi je, a přidávají spoustu různých kravinek na obveselení sebe i druhých.
Petr Váša
To je moje oblíbené téma. Nuda v životě a v umění. Pár let před koncem komunismu jsem napsal písničku s hypnotizujícím refrénem Co se dá dělat, když je tady pořád ta hrozná nuda. Měl jsem s ní nečekaný úspěch – zakázala ji komunistická strana! Krajský ideologický tajemník prý na jakési schůzi vykřikoval: My to tady čtyřicet let budujeme, a oni se nudí!
Poslouchal jsem tehdy školní výklady o antické mytologii a přemýšlel, jaké temné božstvo stojí v pozadí prázdnoty, která mě obklopovala. Přečetl jsem si Baudelaira a Moraviu. Bylo to jasné. Nuda s velkým N, všudypřítomná, všemohoucí… V divadlech jsem často usínal, na baletu v Kremlu během školního zájezdu do Moskvy hned po začátku představení.
Co mně ale na sklonku říše Nudy přišlo jako velká zábava, byla minimalistická hudba, hlavně Glassovy opery, které dělal s Robertem Wilsonem a pak s Achimem Freyerem. Rozhodně doporučuju poslouchat Satyagrahu a přitom se dívat z okna, jak sněží. Stačí pár minut, a vidíte naprosto jasně, že vločky padají v rytmu hudby! Monotónní přehlédnutelné životní děje získají na zajímavosti třeba až dramaticky, když zkusíte vnímat jinak než obvykle. Zaměříte pozornost na velký celek, nebo malý detail, nebo když to nejde, na vnímání samotné. Kouzlo!
Protikladem nudy, nedostatku podnětů, je podle psychologů úzkost, jejich nadbytek. A to, co všichni stále hledáme, je pohyb někde uprostřed, pocit plynutí, rámovaný vzrušující lehkou úzkostí a uklidňující mírnou nudou. Záleží na podnětech. A správném dávkování.
Nedávno jsem na přehlídce divadel poezie viděl krásné představení o Andy Warholovi. Kdosi mě informoval, že to má trvat tři hodiny, což se mi vzhledem k tématu nezdálo až tak divné, a přestože jsem byl odhodlán vydržet ledacos, našel jsem si pěkné místečko na kraji se snadnou možností úniku.
Rozjelo se to slibně. Warholovská repetitivnost v sobě měla přesně tu dávku jemného humoru, abych stále znova a znova, když se víceméně nic a zase nic nedělo, odkládal svůj odchod. Vydržel jsem i to, že si mně jedna z hereček sedla na klín – na kraji jsem byl po ruce. Po hodině jsem byl rozhodnutý vydržet i další dvě, bez sebezapření, prostě mě to bavilo. A když publikum po jedné stmívačce začalo tleskat, radoval jsem se, že jsem si zjistil, jak dlouhé to bude, a měl tedy představu o správném vnímání času a proporcí.
Jak jsem byl překvapený, když se ukázalo, že představení už po této hodině opravdu končí! Půjdu na něj ještě dvakrát, aby se jeho každá minuta stala z šedesátiny celku znova stoosmdesátinou? Budu se spíš bavit dlouhými pohledy na tekoucí vodu? Nebo návštěvou supermarketu, najezený a bez peněz?
Když nudu doženete do krajnosti, dostanete mystiku. To je její tajemství.
Hubert Krejčí
Není divadla, kde by nuda nebyla doma! Nuda je vidět herce, kteří jimi nejsou. Nuda je hledět na kulisy navržené zaměnitelnými výtvarníky, kteří se naučili nesloužit hře a divadelní ideji, nýbrž vyčnívat a poutat na své vejtvory pozornost. Nuda je způsob svícení: bezinvenční ploché světlo zpředu; nedynamické světelné změny. Nuda prosákla do stěn divadel. Nuda, toť zářivá hvězda divadelních ansámblů. Pro diváky – čím víc nudy v divadle, tím větší umění; z pomsty (za ztracený kus života při představení) divák bouřlivě tleská: …ukažte se, opičky, a chvíli skákejte, jak my budem dirigovat.
Nejsou snad nudou dětinské činoherní texty, které se odříkávají na jevištích kamenných divadel? Nebo samoúčelné pohybové kreace leckterých alternativních skupin? Slyší-li člověk odpoledne např. Händelovu Agrippinu a večer zří v divadle mravenčí snahy českých dvacet let nadějných dramatiků, řekl by, že by se ti dramatici mohli případně učit psát. A že by recenzenti nudných paskvilů měli být přiměřeně (a profesionálně) krutí a jednoznační.
Komentáře k článku: 3LO3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
