3LO3
Jakou knížku o divadle nebo kterou divadelní hru byste daroval k Vánocům?
Martin Falář
Po pravdě řečeno, nikdy jsem nikomu k Vánocům žádnou knihu o divadle nedal a ani letos to neplánuju. Dárky, to je obecně problém, a dárky s divadelní tematikou, to už je rovnou antická tragédie. To už je snad lepší dát rovnou lístky do divadla.
Když už by to muselo být, tak bych asi dával knihu Davida Mameta Divadlo, kde americký dramatik radí, že herci nemají na jevišti plašit, že úkolem režiséra je vybrat dobrý text a ten moc nepokazit svým originálním přístupem a že diváky stejně nejvíc zajímá, kdo koho na jevišti zabije a jakým způsobem. A chtějí to vidět. Ale tu knihu ocení jen ti, kteří se divadlu aktivně věnují.
Kdyby šlo o divadelní hru, vždycky se vyplatí rozdávat hry od Čechova. Kdo je romantik, nechť dostane Racka, ať ví, jak dopadne. Kdo neví, co se sebou, ocení Tři sestry. Mohly by mu být sympatické. A kdo už má něco za sebou, nechť si přečte Višňový sad, kde se dozví, že už má vlastně za sebou všechno. Ale to taky není pro každého. Rozhodně se to nečte lehce jako severská detektivka.
Moje rada tedy zní: Vykašlete se na divadlo! Tím uděláte největší radost. Dávejte jen to, co se dá sníst, vypít, spálit, vykouřit nebo co zvadne. A dohlédněte na to, aby daná věc byla náležitým způsobem patřičně zkonzumována. S divadlem to sice nemá moc společného, ale divadlo není všechno na světě a šťastný je ten, jehož bližní se jím nezabývají. Proto jim nekažme Štědrý večer.
Petr Váša
Sám si daruju knihu o Faustovi Vladimíra Justa. Už se na ni těším.
Z těch klasických by určitě byla krásným dárkem Divadelní antropologie Eugenia Barby a Nicoly Savarese. Texty jsou sice dost hutné, ale obrazový doprovod, hlavní hrdina díla, je okouzlující a výmluvný sám o sobě.
Nebo moje oblíbené Čínské divadlo Dany Kalvodové. Její výklad se výborně doplňuje s vlastnoručními kresbami, které těžko uvěřitelným způsobem kombinují poučenost východní kaligrafií se smyslem pro divadelní gesto, kostým, situaci. Moc rád se vracím ke všem jejím knihám, tahle mi ale připadá opravdu „dárková“.
Až teď se probírám Divadelní jarmárkou profesora Císaře, „generálního inspektora českého amatérského divadla“, půvabným prezentem z loňského roku. Texty, ilustrace Jirky Jelínka, cédéčko… Díky.
Nedávno ale znova vyšla kniha, kterou jsem četl několikrát, budu v tom pokračovat a vzal bych si ji na opuštěný ostrov. Co řeknete, až pozdravíte od Erica Berna, zakladatele psychologické školy transakční analýzy. Není to o divadle v užším smyslu, ale o „divadle života“. Životní scénáře, rodičovské programování, mikrodramata obsažená v podtextu každodenních hovorů, činů, vztahů. Teorie her. Divím se, že transakční analýzu nestudují všichni divadelníci, které zajímá, co se vlastně opravdu děje, když žijeme mezi lidmi. Naopak zjišťuju, že mnohé módní věci, od popularizací tradiční moudrosti po různé formy koučinku, jsou v podstatě jinak zabalený Eric Berne – ovšem pro adepty života nestráveného nadarmo, co se bojí skutečné vědy, i když podané hodně srozumitelně.
Berna zajímal Moreno i Schechner, Shakespeare, Sofoklés, ale taky Červená Karkulka. Jistě, člověku na opuštěném ostrově by to v interakci s bližními moc nepomohlo, ale aspoň by díky pozornému čtení víc rozuměl své minulosti a způsobu, jak se chová sám k sobě. Tomu říkám dárek!
Hubert Krejčí
1. W. Shakespeare: Marná lásky snaha. Překlad Josef Topol. (Artur 2010)
2. Antonín Líman: Věčný polštář z trávy. (Radioservis 2012)
3. Překlady Ferdinanda Stočese z čínštiny – např. Perlový závěs. (Mladá fronta 1994)
V Perlovém závěsu na s. 125 je tato báseň: Chřadnoucí břečťan, staletý strom,/ vrány v soumraku./ Nad plynoucí vodou za úzkým můstkem/ hlouček stavení./ Na staré cestě, dávno opuštěné,/ v západním větru vychrtlý kůň./ V hasnoucím slunci nízko nad obzorem/ obrysy člověka/ se zlomeným srdcem.
Autor básně je Ma Č’-jüan, dramatik a básník (asi 1250 – 1321–24). Napsal mj. hru Sen osvícení během vaření žlutého prosa (informace D. Kalvodová: Čínské divadlo, 1992, s. 90). Do češtiny není přeloženo.
Místní orientalisté totiž do roku 1990 naříkali, že kdyby mohli tisknout, svět by viděl jejich významné překlady klasických textů. Po roce 1990 – kromě tří až čtyř lidí – lze konstatovat: vidíme starou belu; zříme byznys-japonštinu a byznys-čínštinu a užívání češtiny na úrovni prvního ročníku venkovského gymnázia.
Komentáře k článku: 3LO3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
