3LOT3
Po 3MIS3 (David Drábek, Karel Steigerwald, Pavel Kohout) a 3SES3 (Eva Kantůrková, Iva Klestilová, Lucie Málková) přicházíme s 3LO3. Vybrali jsme 3 generačně rozdílné osobnosti z divadelního okraje: Martina Faláře – režiséra, dramatika, herce, spoluzakladatele a vedoucího souboru Depresivní děti touží po penězích, Petra Vášu – fyzického básníka, zpěváka, skladatele, vedoucího skupiny Ty syčáci a Huberta Krejčího – dramatika a režiséra. První otázka nemohla směrovat jinam než k českému divadlu. Jaký je… český divák?
Martin Falář
Češi přijdou do divadla, sednou si a čekají. Zhruba po dvaceti minutách, když mají náladu po těžkém dni a ranách osudu, začnou reagovat. Občas někomu zazvoní telefon a při první děkovačce se první tři řady seberou a odcházejí do šatny, protože svůj úkol pro kulturu mají odbytý. Ale hlavně je nikdo nesmí zatáhnout do žádné interakce!
Když jsme uváděli s naším ensemblem představení v „klasické formě“ (tj. divák sedí a kouká, jak se nějací lidé o něčem baví nebo něco podnikají), tak jsme byli málo progresivní. Když jsme uvedli kafkovský kabaret, který je z velké části interaktivní, tak jsem slýchal: Tam nepůjdu. Co kdybyste si mě vybrali!? A na premiéře dokonce diváci na herce křičeli: Kdy nám ukážete něco z Kafky? nebo Tak tohle už dál nevydržím… A houfně odcházeli. A to tam jenom herci vyprávěli své vlastní, opravdové „kafkárny“, tedy odkrývali své strachy a mindráky a ptali se diváků, jestli to mají taky tak. Když se pak rozneslo, že je to „skandální“, nahrnulo se do divadla obrovské množství lidí, kteří se celé představení prosmáli a plácali nás po zádech, že je to dobré jako Silvestry Vladimíra Menšíka, ale pro intelektuály.
Po těchto zkušenostech mám dojem, že hlavní je Čechy moc nepřekvapovat. Nevyvádět je z konceptu a hlavně: nechtít je zapojovat! A taky je důležité nebýt chytřejší, než jsou oni sami. Je hodně těžké najít balanc tak, aby divák neměl pocit, že se dívá na úplnou hovadinu, a současně se necítil jako blbec, protože neví, kdy a proč byl sarajevský atentát.
Intelektuální úroveň českého divadla je hodně nízká. Neznám moc těch, kteří by ocenili, že je někdo konfrontuje s intelektuálně, formálně, esteticky či jinak „vykloubenými“ projekty. A vychovat si publikum tak, aby se mu je dalo nekompromisně nabídnout, to za poslední dekádu zvládl snad jen Dušan D. Pařízek. A… Je pryč!
Český divák se už emancipoval natolik, že ví, že může do divadla… nejít. Může se bavit i jinde. Může jít na squash, do kina, cestovat, číst si, chodit na různé meetingy a happeningy, od farmářských trhů po Zažít město jinak. Vnímám to jako pozitivní zprávu.
Petr Váša
Možná to s tím optimismem přeháním, ale nemůžu si pomoct. Zkouším si představit typického českého diváka a vidím… pozornou, trošku rezervovanou, veselou inteligentní ženu, svým způsobem krásnou, samozřejmě, zjevující se v různých podobách v divadlech, na koncertech, autorských čteních, vernisážích… Vždycky tam, myslím, je. S partnerem, přítelkyní, přáteli, nebo sama. Je normální. To myslím jako poctu. Její dejme tomu španělská nebo ruská kolegyně se víc ozývá, pokřikuje a skáče, to je pravda. Její řekněme dánská kolegyně zase nedělá skoro nic, tváří se, že jste na pódiu přebytečný, a po vystoupení vám pěkně a zasvěceně popíše, jak moc se jí to líbilo. No.
Ať už Česká Divačka s sebou Českého Diváka přivede, nebo ho prostě přiláká, nemůže to vzhledem k její povaze být nějaký trouba. Ona je zvědavá, družná, ale ne bezvýhradně, vybírá si a dává si záležet, aby bylo jasné, že tady je taky jaksi na protest proti mainstreamové pasivitě. Možná ji napadne, že by bylo hezké, kdyby v televizi dávali přímé přenosy z mistrovství světa v zírání na přímé přenosy z mistrovství světa v populárních sportech. Nebo že by v době, kdy už se učí úplně všechno, nebyla na škodu výchova diváctví v divadelních školách, zahrnující třeba alternativní tleskání, vykřikování originálních chval a han, kašlání a smrkání ve vhodných pauzách… a do rytmu. A nácvik schopnosti vnímat libovolný úsek běžného života jako divadlo. A vnímat vlastní vnímání světa jako divadlo, podle jedné z teorií mentálních reprezentací.
Jistě, všimne si, že její soused přišel na představení se sluchátky, čtečkou a svačinou. A uvažuje, co jsou za lidi ti, co se první postaví při standing ovation. Ti stejní, co začnou tleskat při přistávání letadla? Ona se drží trochu zpátky. Ale přijde znova! Viděla Přemysla Oráče předvádět rituál oborávání, aby jím potvrdil svou legitimitu. Šla na Mastičkáře, Švandu Dudáka i Vestpocketku. Přijde znova.
Ano, možná jsem se přesunul k obrazu typického českého ideálního superdiváka, ale mám důvody doufat, že tak daleko od pravdy zase nejsem.
Hubert Krejčí
Na Vysočině dnešní vesnice Ostrolov bývala Osralovem (Wosralow). Vesnice Prašivá z Vysočiny se změnila na Veselou. Známý příklad nespokojenosti s výstižným pojmenováním jsou Mrchojedy: opravily se na Mrkvojedy.
Připomíná to čarodějnice v Makbethu (překlad O. Fischera):
Hnus je krása, krása hnus;
slizkou mhou, hej hola, v let a klus!
Ostřelovící veselí pojídači mrkve.
Česká pohádka zpod Řípu.
– – –
Existuje japonské přísloví: Dosáhne-li někdo skutečného mistrovství v nějakém oboru, došel tím mistrovství v dalších oborech. Zdeněk Pohlreich, mistr kuchař, ve svých televizních toulkách po hospodách pravil: Nekončící touha se prostě zlepšovat. – Zásadní je to, že vy spoustu věcí nepovažujete za zásadní. – Co nemá žádnou barvu – nemá chuť. Barva je základ. – (Zakladatelům nového divadelního ansámblu:) Restaurace začíná u toho, že tý restauraci se dá nějakej koncept… lidově řečeno ksicht. (Neprofesionálnímu kuchaři:) …vař to vod srdce… – Hospoda je nekončící příběh. – Nejde vo množství, ale vo kvalitu. – Vochutnat! Vochutnat! Všechno vochutnat! – (Dramatikům:) Smažený jídla potřebujou kontrapunkt.
Zaměňme hospodu za divadlo, kuchaře za herce, tvorbu oběda za tvorbu představení atd. Učí se tyto věci (např. Nekončící touha se prostě zlepšovat.) v pravěkých divadelních učilištích (JAMU, DAMU), když už se tam vyžaduje biflování dějin divadel malých forem a české obrozenecké dramatiky? Pedagogičtí živočichové zapomněli, že bez svobody ducha není vysoké školy.
V roce 1937 napsal Jindřich Honzl o Osvobozeném divadle: Dnešní divadlo nikam necílí. Jeho funkce – je zachování jeho existence: starost o pouhé bytí stačí divadlu na stvrzení jeho významu. Bylo by dobré varovat studenty herectví, že v dnešním divadle se situace nezměnila.
– – –
Jací jsou diváci, takové bude divadlo: hloupí diváci – hloupé divadlo, bystří diváci – bystré divadlo, smíšení diváci – smíšené divadlo.
Ostatní k tématu – viz začátek textu: Na Vysočině dnešní vesnice Ostrolov bývala Osralovem…
Komentáře k článku: 3LOT3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
