3MIS3
Výbor pro kulturu pražského magistrátu navrhl příslušnému radnímu odvolat ředitelku Divadla Na zábradlí Doubravku Svobodovou a šéfa-zakladatele Ypsilonky Jana Schmida jen proto, že oběma souborům mírně klesla návštěvnost. Absurdnost takového návrhu je očividná, svědčí ale o hlubším společenském jevu: o kultuře se u nás rozhoduje výhradně podle ekonomických kritérií. Co s tím? A lze to vůbec změnit?
David Drábek
Ve společnosti orientované na výkon a výdělek si hoši a dívky od divadelnío ponku nemůžou moc vyskakovat. Navíc je u nás kultura braná za věc přídatnou, bonusovou a vlastně zbytnou, takže s ní při výročních hodnoceních i auditech nemá nikdo slitování. Těm komediantům ty letní prázdniny prostě nedarujeme! Rozervanci a hledači jsou bezva, ale jen když plní normy. A divadelní domy u nás to mají nějak v genech – ten pocit, že jsou vlastně v zemi materialistů jen blahosklonně trpěné, že si nemohou moc vyskakovat. A tedy ani moc dramaturgicky riskovat a experimentovat. A je taky třeba mastit jednu premiéru za druhou, pět šest týdnů na to mít a pokoušet se v každém tomhle pidicyklu o zázrak… Radnice jsou totiž opravdu mocné a nevyzpytatelné. Stačí, aby je ovládli příznivci ledových sportů a máte nad hlavou Damoklovu hokejku…
Abych byl konkrétnější – máme v Hradci štěstí, že jsou místní sportovci matlafousové, že jim to nijak zvlášť nekope ani nebruslí. A nějaké ty ceny máme a tituly Divadla roku, ale… Loňský rok byl tržebně tak úspěšný a výjimečný, že jsme už během sezony věděli, že bude takřka nemožné ji zopakovat. A čísla to byla impozantní a nikdo nás nijak nepochválil, špunty k obloze nelétaly. Vzalo se to na vědomí a jako samozřejmost. Žádné – Jste schopní a příští rok si třebas zakolísejte, riskujte. Nová sezona odstartovala sérií onemocnění v hereckém souboru, bubák finanční krize taky předvedl svůj operetní výstup – a my trneme. Že o pár tisíc spadneme a cifršpióni se nakrknou a jako vogoni v Stopařově průvodci po galaxii nás ztrestají. To je totiž nejšílenější realita většiny divadel u nás: umělecké úspěchy mají minimální váhu. A NIKDO vám nezaručí, že na místě Divadla roku nebude za rok stagiona. Stačí jedno hlasování na magistrátu. A pak přijdou protesty a petice a únava, a pak budou někteří nostalgicky vzpomínat, jaké to tu se stálým souborům bylo hezké, zatímco jiní se už budou těšit na skvostné agenturní kousky seriálových umělců z Prahy.
Pavel Kohout
Vrchnostenské řízení nekomerčních divadel už volá dávno do nebe, které je však zcela zaměstnáno církevními restitucemi. Obecně platí, že hluboké jevy zasluhují zvlášť silný vrt. Divím se, že nikdo z divadelníků nepřišel na myšlenku domáhat se nápravy tak jako jiní pracující. Zde návrh:
1. Státní, městská a další nekomerční divadla vyhlásí na počátku sezony 2012–2013 dobře zdůvodněnou stávkovou pohotovost.
2. Nezmění-li se situace zásadně, proběhne stávka v pondělí 19. listopadu, tedy o výročí dne, kdy se v roce 1989 rozšířila divadelní stávka už na celou tehdejší ČSSR.
3. Večer toho dne proběhne na scéně Národního divadla v Praze protestní shromáždění, jehož se účastní delegáti všech zmíněných divadel, a kam budou pozváni také funkcionáři zodpovědní za daný resort, jakož i kandidáti na úřad prezidenta republiky, kteří budou také požádáni o slovo.
4. Tříminutové úvodní projevy budou na ČT 24 přenášeny hodinu do všech zmíněných divadel, kde na ně navážou vlastní diskuse s místními politiky a s publikem.
5. K tomu datu vyjde i číslo Divadelních novin s příspěvky divadelních ředitelů a publicistů, kteří v něm shromáždí poznatky z dosavadní praxe.
6. Organizaci a koordinaci všech akcí zajistí Herecká asociace ve spolupráci s odbory.
7. K uvážení je, zda se mají připojit i soukromá a komerční divadla, která trápí zas jiné problémy, nebo i mluvčí za další stejně postižené obory.
Kolegové, máte víc síly, než si myslíte. Jen ji zas jednou musíte solidárně spojit!
Karel Steigerwald
Když přijdou sloni do porcelánu, nedopadne to nikdy dobře. Ani nemůže, co má slon dělat, když chce v kredenci chodit? Kam šlápne, tam je porcelán, tam to sloní noha rozdrtí. Vznášet se slon neumí.
Český úředník i zástupce lidu slon je. I když vypadá většinou neduživě. Není ovšem pravda, že u nás se rozhoduje o kultuře výhradně podle ekonomických kritérií. To by ještě bylo zlaté. Sloni rozhodují podle náhodných nápadů, jednou tak, příště opačně. Panuje u nás staré dobré přesvědčení, že kdo má úřad, má i rozum. Bezvýznamná nicka, čerstvě do úřadu dosedlá, se zamyslí a začne rozhodovat – takto poznáte svět křupanů. Mají nekonečnou sebedůvěru, plynoucí ze spousty hloupých nápadů, a myslí si, že veřejné peníze jsou jejich. Tváří se dokonce zodpovědně: mají starost o využití veřejných prostředků, jenže prostor, kde ty peníze chtějí utratit, je dán jejich nevelkou myslí. Tak lezou do kredence ničit porcelán v přesvědčení, že tam lezou kvůli dobru, a jde-li o umění, i kvůli kráse. Aby toho dosáhli, vypíšou konkurz na nového Jana Schmida, protože ten starý se jim už nelíbí. Budou se divit, až se žádný nový Schmid nepřihlásí. Myslejí si, že divadlo Y je jejich, protože oni ho platí těmi penězi, o kterých věří, že jsou jejich. Na magistrátě vládla divadlům nedávno úplná mladá nula, plná dobrého úmyslu hledat svých čichem osobnosti – sama neosobnost, než se nadechla, zmizela v zapomnění, srazily ji politické posuny a osobnostem se ulevilo. Hrozilo jim, že budou tou nulou nalezeny.
Je v tom odvěký rozpor – úřednictvo ani zástupci lidu do dějin a povědomí národní civilisace nevstupují, protože nic nepřinášejí. Zato ale rozhodují. Starají se, mají na krku veřejné peníze. To zavazuje. Odjakživa to tak bylo, podle kvality úřednictva, mecenášstva, zástupců lidu byly výsledky zlé či lepší. Pýcha rozhodování je věčná: úředník neví, že sám zanedlouho zmizí v zapomění, protože nikdo nemá důvod si ho pamatovat.
Teď je tedy lov na Y a Zábradlí. Oběti mají stokrát větší cenu než magistrátní lovci. Ti nějak zprdelí dvě divadla, nadšeni svou zodpovědností. Vyjmenovávat cenu těch divadel a konfrontovat ji s cenou jiných, která nuly chválí, nemá cenu. Kdo chce, ví to. Magistrátní nuly budou postrkovat dopředu další nuly, v domnění, že našly velikány.
Už léta před nimi leží úplně jiný úkol: vymyslet rozumný, efektivní a pro umění blahodárný systém řízení a financování divadel – všech. To nedělají. Šermují demagogicky procenty návštěvnosti právě těm nejdůležitějším. Říkají, chráníme peníze poplatníků!
Je to drzost. Magistrát sám promarnil poplatníkům miliardy. Ale to jsou moc velká čísla, než aby je rozum úředníka zkontroloval, úřednictvo se drží raději drobných peněz. Na Divadlo Komedie, dnes evropské úrovně a věhlasu, neměli pár milionů, které by to divadlo udržely na žebrácké hladině. Poradcům za nápady, jak promarnit miliardy, platí stokrát víc. Před deseti lety bylo Pařízkovo Divadlo Komedie tak velké nic, že ho sloni sotva drželi při životě. Dnes je to velký věhlas a velká sláva českého divadla. Ale to se slony nepohnulo, nechali to divadlo zahynouti., aby ušetřili veřejné peníze, potřebné k vyhazování z oken.
Umění prožívá jedno z nejhorších období. Přesněji: jedno z nejhorších období prožívá umění vládnout. Na magistrátě i výš. Veřejný prostor obsazují burani a dávají mu dimenzi buranů. Nemyslím tím, že dávají na umění málo peněz. Možná dávají dost, nebo moc, to nevím. Myslím tím buranství a absurdity, s nimiž to dávají podle regulí platných v Buránii. Tento text jsem napsal jako pomocnou rukověť pro slony. Ale nebudou ho číst. No nic, lepší časy snad umění vládnout u nás nikdy nemělo. Vždy to bylo umění ubohé.
Komentáře k článku: 3MIS3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
