3MIS3
Mají dnes vůbec jiný smysl – než „reprezentativní“ – velká kamenná divadla? Není autentický divadelní život jinde? A naopak – nezažíváme nepatřičnou inflaci alternativních scén?
David Drábek
Barokní zlacené krucánky na lóžích nebo zaplivaná špeluňka – to jsou podružnosti. Průser divadelnictví v Čechách je ten, že správci divadel mají děs z cifršpiónů a různých náměstků přes kulturu. Ředitelé divadel se budí politi ledovým potem, že jim čísla na konci sezony nebudou lícovat, že si nad nimi byrokratičtí majitelé státu štítivě uplivnou. Tahle mocná politická hovada přitom často nenavštíví divadelní představení, jak je rok dlouhý. A kormidelníci divadel nabádají své umělecké šéfy a dramaturgy k co největší lidovosti a lezení televizním feťákům do řití. Hlavně ať se nikdo v hledišti nezachmuří, ať to není depka, hezky to tesilákům předžvýkejte a tituly ať jsou „prověřené“. A tady už celý průser vesele plápolá, tohle už je v naší divadelní banánové republice k pláči. Známé tváře z televizní obrazovky mají do divadel dveře otevřené, i když tihle miláčkové často nedoskřehotají do třetí řady a jejich výrazový rejstříček čítá méně poloh než u Stevena Seagala. Nemyslete si, prskám tady vztekle, ale taky mě to někdy jako principála popadne – chuť jít konzumentům zábavy naproti, být jimi šimrán a saturován. Ale naštěstí to pankáčské ve mně na poslední chvíli zvítězí, sám sobě se ušklíbnu a dělám si zatvrzele to, co potřebuji z hlediště vyexpedovat. A jsem v tomhle směru svými spolupracovníky a vedením podporován. Nikdo mi nechodí blinkat do uší věty o tom, jak je doba zlá, jak krize pojídá své děti. A já můžu být divadelně sám sebou a rozvíjet se kurážně. A hradecké publikum mě takového bere a po měsících vzájemného oťukávání a sbližování máme dnes v baráku pulzující symbiózu. Kéž to ještě nějaký ten pátek vydrží. A kéž se mým talentovaným kamarádům režisérům, hercům či výtvarníkům daří nalézt podobná útočiště, portál neportál, site specific – site vobyč.
Pavel Kohout
Myslím, že dosud platí poetická odpověď Mao-ce-tunga, která ovšem taky záhy vzala za své, jak už to tak bývá s moudrostmi diktátorů: Ať kvete tisíc květů!, v daném českém případě všechna divadla, od sklepních po mamutí. Každý, kdo jednou seděl v hledišti kteréhokoli z dochovaných amfiteátrů, pocítil, jakou sílu tu musely mít hry našich antických kolegů před tisícihlavým publikem. Každý, kdo v čase zákazů hrál Makbetha v obýváku, ví, že to bylo jeho nejniternější setkání s Thalií. Na vrcholu života znám u všech jevů už vlastně jen tři kategorie: dobrý – průměrný – špatný.
Vůbec mi nevadí u lidí, že si myslí něco či volí někoho jiného než já, když je buď považuji za slušné, anebo je mám docela obyčejně rád. Nadšen, zklamán či cokoliv mezi tím mohu být stejně ve Zlaté kapličce jako v socrealistickém templu Thalie v Sázavě nad Sázavou, kde, dožiju-li se, dostanu v příštím létě k narozeninám od Souboru Jiřího Voskovce premiéru své adaptace Verneovy Cesty kolem světa za 80 dnů – dvaapadesát let po prvním uvedení, a přijdu si jen jinak poctěn jako na Broadwayi či ve MCHATu.
Ta otázka je fakt akademická, protože divadlo je přece divadlem ze své prapodstaty, kdekoli se uděje, a proměnit je ve svátek i v nudu či v trapas je čistě otázka nadání jeho tvůrců a nálady jeho diváků.
Karel Steigerwald
Vy byste je chtěli zbořit? To zní zajímavě, ale nevěřím, že byste měli tu odvahu. Navíc myslím, že v budovách to není. To je jen takový zvyk ze starých časů, že kamenná divadla mají hrát nudně, ponuře až velebně a důstojně, kdežto že ta zubatá a kousavá představení patří do sklepa či na zbořeniště. Zvykli si na to i diváci, když na ně kamenné divadlo vycení zuby, tak se rozčilují, protože se jim nuda a důstojnost zamlouvá. Často se v těch secesních divadlech dívají víc po plyši, sametu a zlatě, než na jeviště, které s tím počítá.
Divadlo se dá hrát kdekoliv, když tam neprší a nesněží. Místo, kde se hraje, je součást inscenace, kdo s tím umí pracovat, tomu musí být jedno, o jaké místo jde. Každý prostor něco má a něco umí. Dokonce to jde i v kamenném divadle. Přihřeju si polívčičku, ač to nemám rád: v kamenném divadle v Chebu dávají mou hru o tom, jak Gottwald dal zavraždit Horákovou a vypadá to, jako by ji dávali na té nejalternativnější scéně světa. Kamennost nic neruší, inscenace je divoká, vzteklá, s ohromnou fantazií a s velkým gestem. To nechválím sebe za hru, ale Chebany za inscenaci. Ukazují jasně, že mudrování o kamenných divadlech k ničemu není, jdi tam, udělej tam velké inscenace a nelam si hlavu barákem. Divadlo v Hradci Králové, myslím z cihel a kamene, je typické nekamenné neboli alternativní divadlo.
Jestli je inflace alternativních scén nevím. Ví to někdo jiný? Jak by to vypočítal?
A víte, kolik konec devatenáctého století nastavěl všude kamenných divadel? A dnešní doba skoro nic, ani z kamene ani z cihel nebo z plechu. To stojí za zvážení.
Komentáře k článku: 3MIS3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
